Narodila se v Sudetech těsně před začátkem druhé světové války jako Eva Vedralová. V Sokolu byli aktivní oba její rodiče a tatínek byl proto v hledáčku stoupenců Třetí říše. Sokolové byli tehdy významným vlasteneckým hnutím, což dokládá jejich heslo „Paže tuž, vlasti služ!“. Jak se traduje v naší rodině, před koncentračním táborem pradědečka „zachránila“ tuberkulóza, které bohužel krátce po babiččině narození podlehl.
Po konci války přivedl babičku Evu k Sokolu její starší bratr Ota. „Tehdy mi to bylo tak nějak jedno, netušila jsem, jak moc mi Sokol přiroste k srdci,“ vzpomínala u příležitosti svých osmdesátin, které s širokou rodinou slavila v sokolovně ve Velkých Hamrech, domovině TJ Sokol Velké Hamry I, jehož je dlouholetou starostkou. Začínala cvičením pro nejmenší děti hned po válce a roku 1948 se už účastnila i na dlouhá léta posledního, v pořadí XI. všesokolského sletu. Tehdy se ho účastnilo rekordních půl milionu cvičenců a tradiční průvod se stal i demonstrací proti režimu a prezidentu Gottwaldovi. Za to si 11 000 sokolů vysloužilo trest a o pár let později spolek komunisté zcela zakázali. XII. všesokolský slet se mohl konat až v roce 1994.
Účastníci všesokolského sletu byli ubytovaní na studentských kolejích.
Komunistický režim nejprve myšlenku hromadného sportu zavrhl, ale nakonec se rozhodl pro jeho obnovení coby důkazu radostného života socialistického člověka. V roce 1955 se konala první celostátní spartakiáda, která formát všesokolského sletu okopírovala. Stejně tak se z Československé obce sokolské stal Československý svaz tělesné výchovy a sportu. Přes odpor k režimu se sportovních akcí účastnili i zakázaní sokolové. Včetně babičky Evy, ze které se začátkem šedesátých let stala paní Hoffmanová. Za manžela pojala juniorského mistra republiky ve sjezdovém lyžování. Bez zajímavosti není ani to, že její prostřední bratr Jan Vedral byl dlouholetým trenérem reprezentace alpských disciplín a patří do Síně slávy českého lyžování.
„Od svého narození jsem se zúčastnila téměř všech spartakiád i sletů s přestávkou v roce 1970, kdy se nekonala z politických důvodů po událostech roku 1968 ani spartakiáda, a o pět let později, kdy se mi narodila třetí dcera,“ odpovídá babička zcela bez zaváhání na otázku, kolika sletů a spartakiád se kdy zúčastnila. K sokolské myšlence vedla vždy i své tři dcery a všechna vnoučata. Alespoň za sebe můžu říct, že ačkoliv jsem se nikdy sportu nevěnovala závodně, jsem od dětství naučená se pravidelně hýbat a skrze sport budovat a ctít komunitu. Sokol totiž není jen o sportu a pohybu, ale právě i o společenské angažovanosti. Proto Sokol dodnes nabízí finančně dostupné všestranné pohybové kroužky i pro nejmenší děti, jejichž cílem je krom tužení kondice i příprava na různé sportovní disciplíny a výchova ke cti, statečnosti a solidaritě. Mimochodem babička Eva v dospělosti sama začala vést cvičení pro děti, dorost i ženy a hodinám velí dodnes.
Na studentské koleje má Eva Hoffmanová spoustu vzpomínek. V Praze vystudovala FTVS.
Díky Sokolu jsem jako jedna z mála studentek víceletého gymnázia zvládala výmyk nebo skok přes kozu levou zadní. Bradla o nestejné žerdi nebo cvičení na kruzích jsem v hodinách tělocviku nevyužila, ovšem i na nich jsem svého času pár cviků uměla. Ale nebudu lhát, občas jsem v sokolovně potila krev. Babička je totiž také vystudovanou tělocvikářkou – absolventkou pražské Fakulty tělesné výchovy a sportu, obory tělesná výchova a biologie, kterým se také v pozici středoškolské pedagožky celoživotně věnovala. A řekněme si narovinu, že to jsou tělocvikáři jako řemen.
Povolání i oddanost sokolské myšlence stojí, myslím, i za babiččinou výjimečnou kondicí. Celoživotně se pravidelně hýbe, ať už při cvičení v tělocvičně, tak při pravidelných procházkách s fenkou Emčou, kterou zdědila po mé druhé babičce z tátovy strany. Už několik let ráno pravidelně cvičí Pět tibeťanů, ráda plave a nikdy nevynechá příležitost vyrazit na výlet. A to klidně do zahraničí – nesmím zapomenout zmínit její účast na světových gymnaestrádách. V sedmdesáti šesti letech se tak poprvé podívala třeba do finského hlavního města Helsinky.
I v 85 letech cvičí skladbu pro ženy - letos s oranžovým deštníkem.
Je velkou milovnicí kultury a má daleko větší přehled o zajímavých výstavách v Praze než já, která tu vlastně žiju. Co u dam jejího věku rozhodně není běžné, má v hlavě jízdní řády vlaků i autobusů a nebojí se vyrazit do světa na vlastní pěst. Když mi před týdnem volala kvůli kolejím Jižní Město, kde jsou účastníci sletu také ubytovaní, na chvíli mě napadlo, že ji bude zajímat dopravní spojení. Kdepak, ptala se na vybavení kuchyňky. Před dvaceti lety jsem tam totiž bydlela, bohužel si to na rozdíl od babičky pamatuju jen matně.
A co ještě si celá rodina vybaví, když se řekne babička Eva? Pletení! Kdyby na sůl nebylo, babička plést bude. K tomu dobrá detektivka a sklenka vína nebo něco na zub a večer může začít. Co si rozhodně v souvislosti s babičkou Evou nevybavíme, je klid a nicnedělání. „Na to já nemám čas,“ směje se babička. I když má ráda svůj režim a klid, snadno si poradí také s hlídáním pravnoučat, kterých má teď už osm. Co skutečně nezvládá? „Hovory o nemocech a nadávání na mladé. Vždyť jsme nebyli jiní,“ mávne rukou.
Babi, ať ti to pořád takhle cvičí, jsi pro spoustu lidí bezednou inspirací!
Zdroj:
autorský text - babička Eva od autorky článku Dominiky Rýparové
slet2024.cz
Sledujte nás v Google Zprávách