Proč si myslíme, že budeme šťastnější, spokojenější a úspěšnější, když nám v práci přidají, povýšíme, zhubneme nebo uběhneme maraton?
Říkám tomu bod zlomu a velmi hezky to popisuje americký psycholog Richard Estearlin. S určitou mírou našeho blahobytu se zvyšuje pocit pozitivních emocí nebo chcete-li štěstí. Ale od jistého bodu, přestože se pocit blahobytu bude zvyšovat, začnou naše pocity štěstí stagnovat. Tím chtěl Estearlin říct, že i když budeme mít hezčí domy, několik drahých dovolených ročně, luxusní auta nebo drahé hodinky, neznamená to, že budeme šťastnější. Funguje to do určité míry, právě do toho bodu zlomu. Pak musíme začít chtít daleko více pracovat na sobě, a to se nám moc nechce. Proto se honíme dál a dál za cíli, o kterých jsme přesvědčeni, že nám přinesou štěstí. Ano, přinesou, ale krátkodobě. Potěšující prvky mají totiž jednu velkou vadu – vyprchávají. Když si koupíte nové auto, budete z něj mít stejnou radost po roce jako po týdnu? Co myslíte?
Když chci ale zdravě žít nebo zhubnout a povede se mi to, tak by mi měl pocit radosti a štěstí přece vydržet déle než v případě toho auta, ne?
Spousta lidí nemá emoční vazbu k tomu, aby milovali zdravý životní styl. Nezajímá je cesta, ale výsledek. Chtějí mít štíhlé a zdravé tělo, ale zdravý životní styl je zase až tak nebaví. A přitom by měli milovat celý proces – cestu a teprve potom samotný cíl. Problém současné doby je, že toužíme po cílech, ale neřešíme emoční vazbu k procesu, tedy k té cestě. Krásně to můžeme pozorovat u sportovců. Například když hokejista miluje hokej pro samotnou hru a výsledek je pro něj až na druhém místě. Pak ale máme společnost, rodiče, trenéry, kteří mu říkají: musíš chtít hrát v NHL, vydělávat víc peněz, vystudovat vysokou školu, být štíhlý… A to jsou dvě odlišné věci. Emoční vazbu k cestě si vytváříme dlouhodobou, takzvanou autotelickou činností – baví nás už to samotné dělání, a navíc chceme vyhrát. Pak vzniká dlouhotrvající emoce, nazvěme ji radost. To je úplně jiné, než když se honíme pouze za cílem, ale daná činnost nás nebaví, není autotelická.
Nerozumím tlaku na redukci váhy u sportovců. Pokud sportovec špatně jí, nemá dostatek živin a energie, nemůže přece podávat adekvátní sportovní výkony. To přece musí být jasné trenérovi i samotnému sportovci, ne?
Když chce sportovec na olympiádu, udělá pro to všechno. V tu chvíli vůbec neuvažuje o tom, jestli bude mít energii na sportovní výkony. My se jako bytosti rozumem moc neřídíme. To by nebyla obezita, cukrovka druhého typu a nepili bychom colu. Rozum vede k pochopení, ale emoce vede k akci. To, že někomu něco vysvětlím, neznamená, že se podle toho bude chovat. Výživové problémy nevznikají primárně kvůli tomu, že špatně jíme, ale kvůli našemu emočnímu a mentálnímu nastavení. Primární důvod je tedy na bázi mentální, sekundární pak, že špatně jím a mohu dospět až k poruchám příjmu potravy.
Může být porucha příjmu potravy i výsledkem nějakého takového tlaku?
Ano, může to být jedna z příčin. Mohu dát příklad baletky, která ztratila pozici primabaleríny kvůli tomu, že byla o dvě tři kila těžší. Tak moc se chtěla vrátit na tuto pozici, že si ‚vybudovala‘ mentální anorexii. Podlehla tlaku. Můžeme se ptát, jestli je ten tlak skutečně tak velký, nebo mu jen nedokážeme čelit. Často jdeme z extrému do extrému, a přitom bychom měli hledat harmonii mezi odolností subjektivního světa jedince a tlakem zvenčí.
Budu upřímný: kdo se dá na vrcholový sport, musí s nějakým tlakem počítat. Ale my se na něj nepřipravujeme a ani nevzděláváme trenéry a rodiče. Kniha, jíž jsem spoluautorem (Zdravé hranice úspěchu, poznámka redakce), se inspirovala konkrétním příběhem. Není žádným tajemstvím, že bulimiček a anorektiček přibývá stejně jako dalších psychických onemocnění, která mohou vést až k sebevraždám.
Jaký je rozdíl mezi tím, jak svoje tělo vnímají kluci a jak holky? Jak moc jsou obě pohlaví citlivá na určité poznámky okolí?
Když to řeknu laicky a archetypálně, tak žena vždy chtěla být obdivována. O ženu se chlapi měli prát. Tento vzorec je v nás a mají ho také zvířata. Žena se logicky chce líbit. Ženy často říkají, že spoustu věcí dělají kvůli sobě, ale když jim okolí řekne, že jim to sluší, cítí se jednoznačně lépe. V dnešní době se dívky porovnávají s idoly v časopisech, na sociálních sítích. Určitá touha po dokonalosti zde prostě je a nelze ji vymazat.
Archetyp muže je jiný. Nejúspěšnější byli muži, kteří donesli kmenu nejvíce potravy – ulovili nejvíce zvěře. Byli to ‚testosteroňáci‘ a testosteron je často spojený se silou. V současné době se síla přeměnila na peníze. Za úspěšného muže je považován ten, kdo je bohatý, úspěšný v práci. A ženy po těchto mužích touží nejvíce. Muži se nehroutí z toho, když jim žena řekne, že mají břicho. Ale muž podobnou poznámku vůči ženě říct nemůže. Neříkám, že by to tak mělo být. Ale pokud bych to měl říct velmi nadneseně, mnohdy by pomohlo, kdyby dívky a ženy uměly přijmout samy sebe. Uvedu příklad na sobě. Ráčkuju a v okamžiku, kdy jsem tuto skutečnost přijal, mě už nikdo nemohl urazit. Každý je dobrý na něco jiného, nikdo není dokonalý a ani nemůže být, ale dnešní doba po nás chce, abychom byli dobří, ne-li dokonalí úplně ve všem, a to samozřejmě není možné.
Mnoho z nás chce zhubnout za každou cenu, co nejjednodušším způsobem. Třeba i pomocí nezdravých diet, které nám mohou uškodit. Proč?
Představte si například modelku (a předem se všem modelkám omlouvám), která pro svou práci nutně potřebuje zhubnout pět kilo v určitém časovém úseku. V tu chvíli ji zdravý životní styl vůbec nezajímá, ale má velmi silnou emoci k cíli – být na molu. A chce ho za každou cenu. Běžně to vidíme všude kolem nás: na olympiádách, v politice, v životě. Jsou to ti ‚cíloví feťáci‘, kteří navíc bývají náchylní k porušování etiky. Neporušují etiku obecnou, ale například tato ‚fiktivní modelka‘ ubližuje svému tělu, porušuje jeho rovnováhu. Člověk může být k takovému chování dohnán buď sám sebou, protože za každou cenu chce svůj cíl a udělá pro jeho splnění cokoli, nebo je ovlivněný trenéry, rodiči, učiteli, vrstevníky, jejich nevhodnými poznámkami, komentáři…
Mluvíte o síle slova?
Ano. Často to mohou být i neúmyslné poznámky typu: „Potřebuješ shodit tři kila, abys byla rychlejší, lehčí.“ Dívka je pak pro shození tří kil schopná udělat cokoli. Vše je o vhodné komunikaci a uvědomění si citlivosti dané věkové skupiny i pohlaví. Zvláště dívky v období puberty, ale celkově ženy jsou emotivnější a citlivější než muži a špatně zvolená slova jim mohou velmi ublížit. Na druhou stranu, na obhajobu trenérů a lidí, kteří s mladými lidmi pracují, bychom si měli uvědomit, že doba vytváří společnost, která není příliš psychicky odolná. Jak někdy říkám, vytváříme ‚princezničky na hrášku‘ a dostáváme se tak do patové situace. Byla ta věta opravdu tak stresující, nebo je dotyčný přecitlivělý? Použil bych zde výrok německého alchymisty Paracelsa: Jed není o látce, ale o množství.
Kvůli digitalizaci a on-line prostředí jsou dnes mladí lidé zranitelnější. K nevhodným komentářům a poznámkám přibyly fotky a videa, které se navíc šíří velmi rychle a s velkým dosahem.
Dnešní doba vytváří rozmazlenější a citlivější jedince. Frustrační tolerance mezi lidmi klesá. To jsou měřitelné hodnoty. Na druhou stranu souhlasím, že je tato doba z hlediska ataků na naše ego bohužel daleko horší. Dříve vyšla zpráva o sportovním utkání druhý den v novinách. Mezitím všechny emoce odplavaly a ataky na ego se nekonaly. Dnes si můžete na internetu přečíst podrobné informace o zápase do tří minut po jeho skončení. A do deseti minut přibyde na sociálních sítích 200 komentářů, z toho mnoho hejtů. Vnímám, že u mladých lidí je pro nás ve sportovní psychologii největším úkolem zvýšit jejich psychickou odolnost. A to nejen u dospělých sportovců, ale i u dětí. Ve školách bychom měli děti učit, jak pracovat s emocemi, úzkostmi a obavami. To jsou jedy našich subjektivních světů.
Co s tím můžeme jako rodiče dělat?
Rodič má v každé etapě vývoje dítěte nezastupitelnou roli, a pokud tuto roli neumím nebo se do ní dostatečně nevžiju, tak to může mít samozřejmě následky. Do sedmi let věku dítěte jsme pro něj jako rodiče celým světem. Dítě ovlivňuje naše chování i to, co říkáme. Pokud tuto zodpovědnost vnímám, tak se jako rodič jistě zajímám, vzdělávám, přemýšlím o svém chování a zamýšlím se i nad tím, jestli se svým potomkem mluvit o cílech, nebo spíš o cestách. Snažím se vytvořit emoční vazbu k činnosti, například k pohybu, a nejen k cíli – být prvním.
Co si myslíte o osobní zodpovědnosti vůči svému zdraví?
Do sedmi let věku mají na člověka největší vliv rodiče, a to se týká například i stravovacích návyků. Ale určitě nesouhlasím s tím, když se dvacetiletý mladík odkazuje na špatné vzory z rodiny. Podívám se do zrcadla, a přestože z 80 procent za moji nadváhu skutečně mohou rodiče, prostředí, podmínky a podobně vždy mohu zkusit změnit. Nemusím žít s nadváhou či obezitou celý život. Samozřejmě ne vždy to jde, ale za pokus to určitě stojí.
Člověk se musí zajímat, vzdělávat se a také zažívat malé neúspěchy. Ale pak zjistí, že má za měsíc dvě kila dole, je méně unavený a cítí se líp. Je to o mindsetu, chuti to zkusit, vystoupit z komfortní zóny, překonat se… A to všechno mohou v životě zažívat i děti. Pokud budeme děti vést k vystupování z komfortní zóny od dětství, bude to pro ně v dospělosti daleko snazší, než kdybychom jim neustále umetali cestičku a ‚nedopřáli‘ jim určitá normální lidská ‚trápení‘, která k životu neodmyslitelně patří – porážky, neúspěchy, kritiku, ataky na naše ego a podobně.
Marian Jelínek
Hokejový trenér, kouč, manažer a autor řady knih včetně bestselleru Vnitřní svět vítězů a spoluautor novinky Zdravé hranice úspěchu. Již téměř 30 let se zabývá sportovní psychologií a mentálním koučinkem. Mezi své největší trenérské hokejové úspěchy řadí zlato z MS 2005, dvakrát titul s HC Sparta Praha a Prezidentský pohár s HC Plzeň. Individuálně spolupracuje s manažery a vrcholovými sportovci. Své mnohaleté zkušenosti využívá při přednáškách nejen asociacím a klubům napříč všemi sporty, ale také firmám z různých oborů. Je garantem oboru Psychologie pro manažery na Newton University a také spoluautorem projektu SportMentor, v rámci něhož vede online kurz o motivaci.
Zdroj: Autorský článek, Marian Jelínek
