Přestože mám milující rodinu, dodnes si pamatuju hned několik situací, kdy jsem byla „ušetřená“ nepříjemných informací. Ovšem ještě dnes přesně vím, o co šlo, i když si dospělí mysleli, že z toho nemůžu mít rozum. Moje mamka se mi kdysi omluvila, že dala na radu starších a vážně věřila, že je možné mě z toho vynechat a bude to tak lepší. Přitom dodnes funguju stejně: dokážu si poradit se sebenepříjemnější pravdou, ale fantazie jede na plné obrátky, jakmile zavětřím lež nebo polopravdu. Myslím, že rodiče se dnes mnohem častěji snaží brát své děti jako parťáky a mluvit s nimi, jenže občas je to jednoduše příliš těžké. Zajímalo mě, jak na to jít správně. Mají nejmenší děti vědět o válce na Ukrajině? O diktaturách? Nemocech? Atentátech? A jak s nimi mluvit o rozvodu nebo o smrti? Poradna Vigvam se zaměřuje na tíživé situace v životech dětí, zeptala jsem se tedy přímo dam z Vigvamu, jak neudělat chybu a provést děti co nejcitlivěji nepříjemnou skutečností.
Proč jsou děti vlastně tak křehké?
Z hlediska vývojové psychologie procházíme v dětství, pubertě a adolescenci několika vývojovými stádii. To je úkol, který je pro naše psychické, fyzické, ale i mentální zrání sám o sobě velkou zátěží, která s sebou přirozeně nese různě silné emoční vypětí související s vnitřní integrací vývojových úkolů: uvědomění si sebe sama, náhledu ostatních na mě, mého místa ve světě, vědomí toho, zda pro mě může být svět prostorem bezpečným nebo naopak ohrožujícím. Zároveň si teprve cestou postupně budujeme odolnost a strategie, jak se s různými situacemi vyrovnat. Pokud bez větších potíží procházíme svým přirozeným vývojem, jsme fyzicky, emočně, ale i kognitivně podporováni, zažíváme pochvaly a ocenění, máme pevně, ale zároveň flexibilně nastaveny hranice, můžeme se v různých situacích, které přicházejí vcelku dobře orientovat, adekvátně na ně reagovat a integrovat je do svého systému a životního cyklu.
Kde se to může pokazit?
Jsme neustále pod tlakem výchovy nebo instituce, kam chodíme. Vlastně celého systému. Naše společnost je stále z velké míry postavena na důležitosti výkonu. Emoce jsou sice mnohem více vynášeny na světlo, ne už tak jejich prožití. Chyby bývají stále spíše hodnoceny než používány jako nástroj k rozvoji. Ti, co chyby dělají, bývají snadno a rychle hodnoceni. K tomu všemu je celý náš systém ovlivňován vnějším prostředím, který je v současné době plný informací, které mají opravdu daleko k možnosti vidět je pozitivně, čerpat z nich energii a nahlížet svět jako bezpečné místo. To ovšem dostává děti do situací, kdy jejich mozek vyhodnocuje, že svět není místo přívětivé a bezpečné, ale spíše naopak, a spustí automaticky biologický systém, který nás má od nebezpečí chránit. Tento proces je velmi energeticky náročný, protože udržuje člověka stále ve střehu a dojde k přetížení.
Jak mluvit s dětmi o stresujících záležitostech? Je pravda, že „děti tomu nerozumí“?
Děti mají na situace jistě jiný náhled než my a během svého vývoje samozřejmě ne všem situacím rozumí stejným způsobem jako dospělí. Konec konců ani my dospělí všem situacím nerozumíme do všech důsledků, potřebujeme si je ověřovat, získávat další informace nebo jiné náhledy. V čem jsou však děti skuteční experti, je vnímání prožívání svých nejbližších lidí. Nemluvit s dětmi o stresujících záležitostech nám tak vůbec nepomůže. Děti stejně vnímají, že se něco děje, a pokud se o tom nemluví, nemohou se v situaci zorientovat. Protože však mají velmi rozvinutý fantazijní svět a jsou mistry v hledání viníka v sobě, jsou si schopni i z vlastně velmi nevinné situace vyfantazírovat obrovskou zátěž, takové vnitřní ocelové závaží. Když je však situace pojmenovaná, tak se z ní už jen z podstaty komunikace, toho, že informaci mám a mohu s ní nějak naložit, sejme to vnitřní závaží.
Takže rovnou můžeme zamítnout možnost děti „ušetřit“…
Je mnohem vhodnější, mít s dětmi nastavenou dostatečně otevřenou komunikaci. Pokud dětem potřebujeme sdělit něco stresujícího, nebát se to udělat včas, umět s nimi sdílet, jak se kvůli situaci cítíme a neříká se nám to snadno, že ony se třeba taky mohou cítit jinak než obvykle a je to v pořádku, nechat je situaci prožít v emocích, které se objeví a odpovídat na to, na co se děti opravdu ptají. Není potřeba říkat dětem polopravdy, abychom je ochránili. Děti pravdu, i když může být opravdu těžká, jsou schopny unést, pokud jim poskytneme jasné, konkrétní informace, dostatek podpory, prostoru a bezpečí a ochoty projít situací společně s nimi a v jejich tempu. Platí u sdělování, že jednoduchá a pravdivá věta je i pro dítě uchopitelnější a poskytuje prostor doptávat se.
Má smysl hlídat si, zda v přítomnosti dětí pustím zprávy v rozhlase nebo televizi? Nebo jim to spíš vysvětlovat?
V obecné rovině je vhodné zvažovat, jaké pořady necháme děti sledovat, a to nejen z hlediska jejich věku, ale i z hlediska toho, na jakých hodnotách a základech stojí náš rodinný systém. Ve vypjatých situacích typu Covid, válka, nebo střelba na Karlově univerzitě, kdy jsou zprávy mimořádné a vyplněné do značné míry extrémně zátěžových obsahem, je vhodné vědoměji a s větší obezřetností nahlížet zejména na kvantitu informací, kterou my dospělí i dítě můžeme zvládnout v danou chvíli zpracovat. Každopádně nejpodstatnější vždy je, aby dítě nebylo s informačním obsahem samo. Opět je nutné zdůraznit naši společnou otevřenou komunikaci. Pokud jsme připraveni odpovídat dítěti na otázky, nebo se i aktivně zeptat, jak zprávě rozumí, jak mu je, když ji vidí nebo slyší apod., pak můžeme mít celkem jistotu, že pokud by na dítě ze zpráv působilo něco, co by pro ně bylo zatěžující, přijdou to s námi řešit. I zde tak platí, že pokud se dá o situaci, či informaci otevřeně mluvit, pak je zátěž mnohem menší. Navíc během takového rozhovoru můžeme společně například objevovat způsoby, co dělat, když mě něco rozruší a rozvíjet tak postupně u dětí jejich zdroje a copingové (vyrovnávací) strategie. A to je velmi důležitá dovednost.
Uvědomujeme si my rodiče, že i v případě, že o těžkých věcech nemluvíme, tak to děti vnímají?
Je možné, že si někdy jako dospělí sami neuvědomíme, že může být nějaká situace pro děti smutná, děsivá nebo stresující, nebo si neuvědomíme hloubku jejich prožívání. Může to být například proto, že jsme sami v nějaké zátěžové situaci a v intenzivním prožívání nějakých emocí. Nebo danou situaci zvládneme s použitím svých obranných mechanismů, které jsme za život získali, a tak nám přijde, že to stejně musí zvládnout každý a můžeme tak danou situaci podcenit z pohledu dítěte, které ještě své obranné mechanismy staví.
O dnešních dětech se mluví jako o zhýčkaných, křehkých, sněhových vločkách, rozmazlených apod. Skutečně nezvládají náročné situace nebo se povaha takových situací spíš změnila a my z pohledu dospělých nevidíme to, co je pro děti stres a zvládají to?
Děti žijí v úplně jiném světě než my. My si vůbec nedokážeme představit, v jakém světě dnešní děti vyrůstají, jakým zátěžím jsou okolním světem vystaveny. Již na začátku jsme popisovaly vývojový proces a vliv výchovy a vzdělávání na každé dítě. Tohle je něco, co zažívá do značné míry každá generace dětí. Nicméně to, čím nás ovlivňuje vnější svět, ten, na který zejména jako děti nemáme vlastně vliv, je v každé generaci odlišné. Dnešní svět je extrémně rychlý, informace v něm běhají zcela jinak než v kterékoliv předchozí době a generaci. Děti zažívají zcela jiné zátěžové situace, ve zcela jiné míře, a to v období, kdy si teprve staví svůj obranný systém, tedy kdy postupně sbírají a integrují své zdroje, cizelují své copingové strategie. I proto generace, která je vždy nejvíc ohrožená i z hlediska křehkosti jejich ještě nedokončeného obranného systému, jsou právě děti. Některé situace, které děti v posledních letech musely prožít, jsou opravdu velmi náročné až šílené. Podívejme se, jak se děti popasovaly s on-linem a otevíráním a opětovným zavíráním škol v Covidu, jakou hrůzu jste mohli vidět v jejich očích, když vypukla válka, nebo když došlo ke střelbě na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. To jsou situace, které naruší do nějaké míry pocit bezpečí téměř každému dospělému, byť třeba jen na omezenou dobu, protože my dospělí zapneme v tu chvíli náš obranný systém. Dětský pocit bezpečí je všemi těmi událostmi také narušen, ony se nemusí ještě vztahovat ke své strategii odolnosti, a i proto je mohou situace a informace zasahovat s větší intenzitou.
Rozhodně bychom tedy neměli nápor na jejich duševní zdraví bagatelizovat…
Občas jakoby nám dospělým chyběla schopnost naslouchat dětským potřebám, komunikovat s dětmi o náročných tématech s respektem a chápat a normalizovat jim, že se mohou cítit špatně, otřeseně, v nebezpečí. A na druhou stranu jim více ukazovat, kde brát radost, jak se o sebe starat, co pro sebe udělat. Jako lidé běžně hodnotíme snadno a rychle. Tak se pojďme naučit spíš snadno a rychle o věcech mluvit a nacházet společné možnosti řešení.
Zdroj: autorský rozhovor
