V tu chvíli prožíváme emoční únos,“ říká Olga Lošťáková, psycholožka, koučka, lektorka a také autorka knihy Empatická a asertivní komunikace.

Co přesně je ten emoční únos, o kterém v knize píšete?

Jsem si jistá, že emoční únos občas zažívá každý z nás. Představte si například situaci, kdy vás někdo z něčeho neoprávněně obviní nebo na vás zvýší hlas třeba v práci. V tu chvíli můžete reagovat hned třemi neefektivními způsoby: ustrnutím, které se projevuje jakýmsi ‚zablokováním mozku‘, takže nejste schopni nic říct. A pak je to obrana nebo útok. Záleží, v jakém jste s dotyčným člověkem vztahu, a také, o jakou situaci se jedná. Můžete se začít obhajovat nebo se omlouvat, i když to tak kolikrát sami necítíte. Anebo přejdete rovnou do útoku. Každopádně ani jedna z těchto tří reakcí (ustrnutí, obrana, útok) situaci či problém neřeší.

A to je přesně známka emočního únosu. V tu chvíli totiž nejste schopni uvažovat konstruktivně a racionálně. Typické pro emoční únos také je, že jakmile se k dané situaci v myšlenkách znovu vrátíte, je vám líto, jak jste předtím zareagovali, a kdybyste měli možnost reagovat znovu, vypadala by komunikace z vaší strany jinak.

Emoční únos ve své knize přirovnáváte ke splašenému koni, kdy kůň představuje emoce. Kůň by ale měl mít jezdce v podobě racia, který ho usměrní. Jaká je první pomoc, když vidím, že můj kůň už začíná hrabat kopyty?

Základem je být v kontaktu se svými emocemi a umět si je sám pro sebe popsat, být všímavý. Pokud vidím, že můj kůň už nejen kope, ale začíná se stavět na zadní, a já cítím, že chci něco pichlavého říct, je užitečné uvědomit si, co se stane, když to řeknu. Někdy sice může pomoci zareagovat ihned a pročistit tak zvaně vzduch, většinou ale bývá lepší reakci odložit. Jestliže konflikt eskaluje, pomáhá i změna pozice těla, například když vstanete od stolu a skočíte si pro skleničku vody, nebo zklidnění se pomocí nádechu a výdechu. Pokud ale cítím, že mě emoce ovládají, můžu druhému otevřeně říct, že chci situaci řešit s chladnou hlavou a k tomu potřebuju čas.

Zdroj: Youtube

Co když mě ale druhá strana chce do hádky vtáhnout? Prostě se pohádat chce...

V těchto případech je dobré mít připravené věty, pomocí kterých se do hádky vtáhnout nenechám. Například: Potřebuju si to rozmyslet. Nechci se hádat. Pojďme to probrat později. A podobně. Ráda bych lidi podpořila v tom, aby si uvědomili, že máme možnost ovlivnit směr komunikace. Jsme to my sami, kdo vysloví nebo zadrží věty vedoucí ke konfliktu.

A co když druhou stranu toto ‚odložení‘ neuspokojí?

Pak doporučuji využít techniku poškrábané gramofonové desky. Spočívá v tom, že trváte na tom, že chcete situaci vyřešit v klidu, a toto stanovisko opakujete, třeba i včetně zdůraznění, že chcete najít oboustranně přijatelné řešení. Pokud druhý trvá na výměně názorů, může pomoci opustit prostor, ve kterém konflikt eskaluje. Někteří lidé se mohou naštvat, ale vždy je lepší ze situace odejít než říct něco ošklivého. Často se pak stane, že následující den dotyčný přijde a sám řekne: „To jsme včera nezvládli, viď?“ Předchozí chování mu může přijít líto.

Jak naše emoce vznikají? Je možné, že máme nějaké vzorce z minulosti třeba z dětství? Například nechápu, proč zrovna mě vytáčí binec v kuchyni, zatímco jiného nechává chladným.

Ano, máte pravdu. Ráda používám takovou metaforu nebo příklad... Představte si, že každý máme jakýsi svůj vnitřní zákoník. Je to sada pravidel a očekávání, jak bychom
se my i lidé okolo nás měli chovat. Co je v pořádku a co ne. Vy tam zřejmě máte, že v kuchyni má být pořádek. Na tom není nic špatně. Potíž nastává, když to má ten druhý trochu jinak. Vy vidíte binec, vaše emoce jdou nahoru, zatímco manžel nechápe, proč se rozčilujete. Je důležité si uvědomit, že je v pořádku mít svůj zákoník, ale zároveň bychom si měli připustit, že ten druhý může mít v tom svém něco jiného. Takže já se samozřejmě mohu řídit svým zákoníkem, ale také bych měla respektovat vnitřní zákoníky ostatních. A jak jste sama říkala, čím hlouběji máme tato pravidla a očekávání zakořeněná, tím víc jsme přesvědčeni, že máme pravdu. Následně se snažíme druhé vychovat k obrazu svému, což bývá u dospělých lidí poměrně obtížné, zvlášť když o převýchovu nestojí.

Takže jestliže chci vycházet s partnerem nebo s kolegou v práci, měla bych se seznámit s jeho vnitřním zákoníkem?

Jasně že ano. A to je na světě právě krásné. Ráda říkám, že si na ramenou neseme každý svoji vlastní planetu. A je malý zázrak, že jsme schopni alespoň trošku nahlédnout, jak vypadá planeta toho druhého. Je pro nás zásadní vědět, jak ten druhý vnímá svět a co je pro něj důležité. I když chápu, že je někdy těžké to rozklíčovat. Když to ale zjistím, pomůže mi to jeho pohled na svět respektovat.

Říkáte, že bychom měli znát svá citlivá místa. V čem nám to může pomoci?

Citlivá místa má každý z nás. Objevíme je tak, že budeme prozkoumávat vše, co u nás vyvolává emoce, zejména ty negativní. Jestliže známe svoje citlivá místa, v komunikaci pak poznáme, kdy na ně ten druhý útočí. Dovolí nám to si svoje emoce lépe uhlídat a pozměnit naše chování. Jakmile znáte svoje citlivá místa nebo také jinak řečeno červená tlačítka, můžete pracovat na jejich uzdravení.

Citlivá místa objevíme tak, že budeme všímaví sami k sobě. Nemusíte hned začít meditovat, stačí, když se několikrát denně vnitřně zastavíte a uvědomíte si, jak se cítíte, co potřebujete a co vás trápí. Všímavost je o zachycení toho, jak se cítíte právě teď. Dělám to například, když jduna záchod nebo se jdu napít, prostě v běžných momentech. Všímavostí sami k sobě můžeme předejít mnoha nepříjemným komunikačním situacím. Nemusí se vám například stát, že se lehce rozčílíte. To se totiž nestane jen tak, často je to ve chvíli, kdy se cítíte pod tlakem, máte hlad, žízeň nebo jste unavená. Jestliže si to uvědomíte, je pak velká šance, že když na vás promluví kolega nebo někdo z rodiny, nevybuchnete. Anebo dokonce dokážete s předstihem komunikovat vašemu okolí, že jste ve stresu. Často se k vám druzí potom začnou chovat citlivěji.

Svou knihu uzavíráte myšlenkou, že zítřek nám nikdo neslíbil... Co pro vás tato věta znamená? Co nám tohle uvědomění může přinést do každodenního života?

Žijeme v koloběhu povinností a nepřemýš- líme o tom, jaký by byl náš denní program bez našich blízkých. Třeba jak by probíhalo ráno bez našeho partnera, dětí, jaké by byly Vánoce, víkendy, narozeniny... Neuvědo- mujeme si, že každý z těchto společných momentů je vzácný a svým způsobem se již nikdy nebude opakovat. Vědomí naší konečnosti a neopakovatelnost chvíle nám může pomoci investovat více energie do vztahů s našimi blízkými, dokud máme možnost s nimi trávit čas.

Tipy, které se vám při obtížné komunikaci mohou hodit:

  • Pomáhá brát věci s humorem a lehkostí. Stává se, že do komunikace vkročíme nesprávnou nohou – druhému odsekneme, jsme sarkastičtí... Pokud si to ten, co vykročil špatnou nohou, uvědomí, může říct: „Přetáčím situaci“ a třeba opravdu odejít z místnosti, znovu do ní vstoupit a začít komunikaci konstruktivně. Přetočení dodává do komunikace humor a lehkost a nahrává její konstruktivnější podobě.
  • Když vás vyčerpává stěžování si druhého a jeho stavění se do role oběti, přestaňte nabízet různá řešení, která druhý stejně často nepřijímá. Zeptejte se, jak nejlépe můžete pomoci, jestli chce vyslechnout nebo slyšet váš názor. Pokud druhý řekne, že neví a že mu stejně nic nepomůže, nabídněte svoji pomoc do budoucna, až si uvědomí, co od vás potřebuje. A potom změňte téma. Nejste zodpovědní za život jiného dospělého člověka.
  • Pokud vás napadá nějaká dobrá rada, než ji vyslovíte, ověřte si, že druhý chce váš názor slyšet. Kolikrát se totiž na nevyžádanou radu setkáte s obrannou nebo útočnou reakcí. Když druhý řekne, že názor slyšet chce, máte zelenou.

Zdroje:

  • Olga Lošťáková, psycholožka, koučka, lektorka
  • kniha Empatická a asertivní komunikace
  • autorský podcast časopisu Kondice
  • časopis Kondice