Jestliže na Tour de France tradičně doprovází posledního cyklistu tzv. lanterne rouge, červená lucerna, tady to bylo zelené kolo. Přesněji na něm Radek Leszczynski. Tenor zdejšího Moravského divadla, ale taky zdatný běžec, který sám tento půlmaraton pětkrát absolvoval s nejlepším časem 1:24 a loni byl členem stříbrné štafety Ladermon Trail teamu. Teď ho trápí úpon na kyčli a tak se rozhodl podpořit běžce aspoň na kole jako průvodce závěru pole.

„Nějak jsem to tam vzadu přemíchávalo, ale od pátého kilometru jsme se našli a já jel s ní,“ vypráví. „Stěžovala si ji, že ji bolí pata. Někde po desátém přišla velká krize, byla rozhodnutá, že už to nedojde. Navíc už nám hlásila vysílačka, že je za limitem. Měl jsem to rozpočítané na ty nejpomalejší a povídám, tak ještě kousek, zkusíme to. V parku Flora okolo patnáctého kiláků k nám přiběhli dobrovolníci, že ji nechají. Kousla se, bylo by ji blbý vůči všem těm lidem okolo zastavit. U nádraží už povídá: musím to dát. Bojovala. Povídali jsme si, fyzičku měla, zvládla to a v cíli mě objala,“ dokončuje heroický příběh.

„Měla jsem strašnou radost, napsala jsem pak ještě pozdě v noci všem organizátorům děkovný dopis,“ vypráví Alena Hlávková. ˇPět dní po výkonu, v den svých osmapadesátých narozenin kulhá tahle živá a nezdolná dáma s pevně zatejpovanou nohou a čeká na rázovou vlnu a další ošetření. „Poklesla mi klenba a mám ostruhu. Každý krok mě bolel, později už dokonce tak, jako by mi vždycky někdo do něj zapíchl dláto. Ale nemohla jsem to zabalit. ˇBěžela jsem si pomalu svoje tempo okolo 8:30, kdybych se zastavila, už se nerozběhnu. Radek mi hlásil: Už jen pět kilometrů, tisíc metrů, tři sta…,“ líčí profesí krizová manažerka teplárny. Se složitými situacemi si očividně ví rady.

Den před startem přijela z Mikulova, kde teď bydlí, za synem do Olomouce rozhodnutá, že nepoběží a podpoří alespoň jeho. Ale nechala se namasírovat a rozhodla se, že to zkusí. „Špatně jsem spala. Měla jsem noční můru, že to buď vzdám, anebo budu poslední,“ směje se. „To se naplnilo, ale taky proměnilo v nádherný zážitek.“ Běhání je totiž její vášní, dokonce tak silnou, že jí už zachránilo život.

Začala nejprve se spinningem a pak běhat někdy před deseti lety. Hlavně, aby shodila přebytečné kilogramy. Což se povedlo dokonale, dala jich dolů celých padesát. „Od té doby běhám každý den, pět až sedm i deset kilometrů. Jen někdy v zimě, když je ošklivo, vynechávám a chodím zase na spinning. Ale zase adventní běhy si ujít nenechám,“ říká. Jednou, to ještě bydlela v Žatci, se jí jednou po doběhu udělalo nevolno. Došla si do nemocnice, kde ji okamžitě zachraňovali po infarktu. „Kdybyste neběhala, už tady nejste, povídala mi pak doktorka v Praze ve Vojenské, kam mě hned převezli,“ pokyvuje hlavou. Teď v Olomouci měla tepovku až 156, ale nebála se. Však si o běhání hodně a ráda povídá u vína se svým známým, profesorem Janem Pirkem. Ostatně první půlmaraton dala právě pár měsíců po infarktu za 2:36.

Během pořád získává energii. „Někdy to taky nejde, nechce se mi. První dva kilometry se mi honí hlavou, jestli jsem vypnula žehličku nebo troubu. Jsem pořád podsaditější a chvíli mi trvá, než se rozběhnu. Ale pak si užívám a někdy se musím vracet domů autobusem. Anebo se při cestách nechám vysadit z auta a kus si doběhnu, všude si beru běžecké boty,“ přidává své tréninkové zvyklosti. „Je to i o psychické disciplíně. Syn mi pomáhá, řekne, kudy se běží, že to tam je hezký, a mě to motivuje.“ Na mámu čekal i v olomouckém cíli a hrdě ji zatleskal. Sám to zvládl, i když bez tréninku z voleje, jen o chvilku 44 minut rychleji…

Zdroj:

Tomáš Nohejl