Veďte děti k empatii

Veďte děti k empatii

Snadno se to řekne, ale jak na to? Důležitou roli v citovém vývoji dítěte hraje období vzdoru, výchova, a hlavně vaše láska.

Může se tak dít v jeslích nebo třeba v herně mateřských center. Jedno batole začne plakat a další se postupně přidávají. Že by snad projev empatie? Nikoli. Psycholožka Silvia Wiedebusch z německého Münsteru vysvětluje, že takto malé děti se jednoduše nechají strhnout určitou náladou ve svém okolí. Počátek uvědomování si vlastního já a ostatních začíná asi v roce a půl, kdy se děti začnou poznávat na fotkách.

Raketový nástup uvědomování si svého já ovšem přichází až v období vzdoru, které může trvat až do věku čtyř či pěti let. Ač se to při pohledu na vztekajícího se potomka nezdá, jsou právě citové projevy v tomto období dobrým stavebním kamenem pro získání schopnosti empatie a soucitu. Vztekem si totiž děti poprvé dokazují svou nezávislost a sebeurčení vůči ostatním.

Mezi druhým a třetím rokem začíná fáze „egocentrické empatie“. To znamená, že děti sice již naznačují projevy empatie či soucitu, ale v dané situaci jednají tak, jak by si ony samy na místě druhých přály. Např. „když bráška pláče, půjčím mu autíčko, aby se uklidnil“ (načež často přichází zklamání, neboť miminko se neuklidní). Stále to sice ještě není ta pravá empatie, neboť dvouleté dítě si neuvědomuje hloubku trápení či bolesti druhého, ale podle výzkumů schopnost empatické reakce s třetím rokem prudce roste.

Geny, nebo výchova

Ať již ve školce, nebo na narozeninové oslavě, vždy můžete ve skupině dětí najít různou míru empatie v jejich chování. Je nedostatek ohleduplnosti u vaší ratolesti vrozenou vlastností, nebo jste udělali chybu ve výchově? Silvia Wiedebusch odpovídá, že svou roli hraje obojí. Geny se však na tomto chování podílejí pouze z 25 %, jak ukázal výzkum u dvojčat ve věku 14 měsíců až tří let. Podstatně více přispívají ke schopnosti empatie rodiče a další pečující osoby v okolí dítěte.

K empatii láskou

To nejdůležitější, co rodiče mohou pro probuzení empatie u svých dětí udělat, je věc nanejvýš jasná a přitom bohužel stále podceňovaná: zahrnout je láskou, porozuměním a poskytnout jim pocit bezpečí. Z pohledu vývojové psychologie pak mohou rodiče podporovat pozitivní emoční chování svých dětí těmito způsoby:

Zprostředkování pozitivního modelu chování, jinak řečeno, být dětem dobrým příkladem. Děti se učí zkušeností, nápodobou a přijímají vzory daleko snadněji než poučky a příkazy. Situace útěchy by měly zažívat nejen u sebe, ale např. i u sourozence.

Induktivní výchovný styl, tzn. že rodiče stále dokola opakují dětem možné následky jejich chování ve vztahu k druhým a povzbuzují je k tomu, aby se do druhých vcítily.  Záleží na věku, u těch nejmladších lze říci: „když budeš brášku takto dále strkat, upadne“, u předškoláka např. „jak by ses cítil, kdyby ti vzal tvůj kamarád nejoblíbenější hračku?“. Tento styl může být efektivnější než zákazy a tresty, na jeho úspěšnosti se však podílí i schopnost empatie rodičů. Moralizování nad hádkou tříletých o kyblíček na písek určitě moc nezmůže.

Předčítat a zase předčítat. I literatura zprostředkovává emoce, a umíte-li se s dětmi nad knížkou smát i bát, vštípíte jim více, než si možná myslíte. Doporučenou četbou jsou například knížky Astrid Lindgrenové, které kromě zábavy přinášejí mnoho skrytých sdělení souvisejících s projevy empatie.

Chválit a uznávat. Pokud vaše dítě právě uklidňuje kamaráda nebo sourozence nebo si dělá starosti, zda se vám líbí dárek od něj, nikdy nešetřete chválou a uznáním.

Martina Plechatová

Zaujal Vás článek? Doporučte jej přátelům!

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna, ani použita pro zasílání jakýchkoliv sdělení.