Nechci dítě! Jsem normální?

Nechci dítě! Jsem normální?

Nemít dítě v pětatřiceti znamená, že jste pro většinu lidí za divnou. Také vy sama si leckdy můžete připadat ‚porouchaná‘. S biologickými hodinami v hlavě ani mateřským instinktem se ale žádná z nás nerodí. Láska k dítěti a touha po něm je cit jako každý jiný. Může být velmi silný a taky nemusí. 

Psal se rok 1780, když policejní ředitel Lenoir s trpkostí konstatoval, že z více než dvaceti tisíc dětí, které se každoročně narodí v Paříži, jen necelý tisíc kojí jejich vlastní matky. Ostatní vyrůstají u placené kojné kdesi na venkově. A jejich úmrtnost je tragicky vysoká. Do jednoho roku zemře každé čtvrté. Avšak jen o století dříve bylo podle rodinných kronik kojení matkami úplně normální. I proto francouzská spisovatelka, historička a socioložka Elisabeth Badinterová, která se věnuje dějinám mateřské lásky, tvrdí: „Mateřský instinkt je mýtus.“

Dějiny mateřské lásky Francouzka léta zkoumala, jak se v dějinách měnil vztah společnosti k dítěti. A zjistila, že není žádné univerzální a nevyhnutelné chování matky, tedy že mateřská láska nepřichází sama od sebe. „Je něčím navíc. A souvisí mimo jiné s tím, do jaké míry mateřství zdůrazňuje či naopak podceňuje společnost,“ konstatuje ve své knize Mateřská láska Badinterová.

Když si společnost myslela, že kojení je nezdravé a bere krásu, ženy nekojily. Když bylo normální odkládat děti po porodu na venkov, dělaly to tak téměř všechny. Když bylo žádoucí rodit syny, dcery byly matkám víceméně lhostejné.

Kult matky

Poprvé se o lásce k dítěti začalo mluvit až s koncem 19. století, a to díky Freudovi. Právě Sigmund Freud velkou měrou přispěl k tomu, že se z matky stala ústřední postava rodiny. A je jí de facto dodnes. Poté, co objevil nevědomí a ukázal, že se utváří v průběhu raného dětství, zrodila se také ideologie oddané mateřské lásky a oběti. To vše ve prospěch dítěte. „I tohle všeobecné zdůrazňování povinností matky svědčí o tom, že se tak věci neděly a nedějí samy od sebe, tedy přirozeně,“ skládá další argument do mozaiky o mýtu mateřské lásky Badinterová.

I když freudovskou ideologii feministické hnutí v 60. letech tak trochu ‚poopravilo‘ s tím, že žena není apriori stvořená proto, aby se obětovala, a že ambice nejsou jenom doménou mužů, o plození dětí se příliš nediskutuje ani dnes. Dávno je zpochybněna ‚svatá‘ povinnost rozdávat se, nikoliv však rozmnožovat se. A to i přesto, že ať už se mateřská láska nosila, nebo ne, bezdětných žen bylo vždycky víc než dost. V Evropě na přelomu 19. a 20. století až kolem třiceti procent, na území dnešní České republiky kolem dvaceti. Nemít děti bylo v historii mnohem normálnější nežli dnes.

Jedna z pěti

Na čísla kolem dvaceti procent se teď západní svět dostává po sto letech znovu. V době, kdy každá pátá Angličanka, Němka nebo Francouzka středního věku ještě nerodila (k těmto číslům se blížíme rovněž), se však mluví o fenoménu bezdětnosti a zkoumají se důvody, proč se to děje. Jedni polemizují o krizi rodiny, druzí o teorii nákladů ztracených příležitostí.   Vysokoškolské vzdělání stojí příliš peněz, času a energie na to, aby si žena mohla dovolit místo budování kariéry rodit. Leckdy jsou však za tím vším důvody prostší: Jsou ženy, kterým se do dětí zkrátka nechce. Na prvním místě je u nich něco jiného nežli kočárek. Přesto jsou normální, byť si to mnohé z nich pod tlakem okolí nemyslí. Může za to nejen mýtus nehynoucí mateřské lásky, ale i mýtus biologických hodin.

Proč netikají?

Obvykle se má ‚přirozená‘ touha žen po dětech ozvat nejpozději kolem třicítky. Tak si to většina lidí myslí, aniž by existenci biologických hodin vůbec   zpochybňovali.   Hodně   žen jde proto za psychologem, aby jim vysvětlil, proč jejich biologické hodiny – údajně vrozené všem ženám – netikají. Připadají si ‚rozbité‘. Jenže to nemá s biologií nic společného, jde spíše o hodiny psychologické. Jsou vytvářené vědeckými poznatky o rizicích těhotenství v závislosti na věku matky, a tak působí pouze na ty ženy, které se matkami stát doopravdy chtějí. Na ty, které po mateřství dvakrát netouží, zůstávají krátké.

Miminko v hlavě

Ani ženský mozek není programově na mateřství nastaven. Podle americké neuropsychiatričky Louann Brizendineové začnou vrozené ženské spoje související s mateřstvím reagovat až na konkrétní podnět, tedy samotné početí. Do té doby ‚spí‘. Někdy ale postačí třeba i jen doteky nebo vůně. To patrně zažívá většina žen, které navštíví kamarádku, co právě porodila. „Sladká vůně hlavičky dítěte totiž přenáší feromony, které stimulují ženský mozek, aby vyprodukoval silnou dávku oxytocinu. Ten může následně vyvolat chemickou reakci způsobující silnou touhu po dítěti,“ říká Brizendineová. Má-li však žena v plánu něco jiného nežli mateřství, ani chemie ji ‚nedojme‘. A to i přesto, že je zdravá a plodná. Vrozený totiž máme jeden jediný pud, a to je pud sebezáchovy, niko- liv pud mateřský. V duchu to ale většina z nás odmítá z přesvědčení, že mateřská láska je samozřejmá a nehynoucí. A že ji má v sobě každá žena. Podle psychologů se to děje i proto, že vlastně kdesi uvnitř odmítáme zpochybnit absolutní lásku naší vlastní matky.

Příliš vysoká oběť

Z mezinárodních výzkumů vyplývá, že hlavním důvodem, proč dnes ženy odkládají mateřství nebo je vůbec neplánují, je ztráta osobní svobody a také strach o partnera. Faktem je, že negativní dopad na partnerský život uvádí po narození dítěte asi padesát procent párů, což nelze ve chvíli, kdy přemýšlíte o dítěti, ignorovat. My Češky jsme navíc v tomto punktu v nevýhodě. Žijeme sice v době, kdy se nosí větší angažovanost mužů v péči o děti, ale u nás ještě v módě zrovna není. Na rozdíl od zbytku západní Evropy souhlasí s větším zapojením mužů do péče pouze 43 % Čechů, což je o třetinu méně nežli třeba uvádějí Němci nebo Francouzi. I Švédky, které se s otci svých dětí povinně dělí o rodičovskou dovolenou, dnes mateřství odkládají. Avšak porodnost tady za poslední léta neklesla pod kritickou hranici 1,5 dítěte na ženu. Stejně jako ve Francii. U nás ano. Dá se předpokládat, že i z praktických důvodů: byť je otec nablízku, ze zkušenosti přítelkyň vidíme, že většina žen je na mateřství sama.

Dítě a práce

Ani s prací to u nás nemají matky jednoduché. V současné době se zpět na své místo vrací z mateřské pouze polovina z nich. Zaměstnavatel si totiž mezitím najal nového zaměstnance a často na dobu neurčitou. V evropském srovnání se k takovému řešení uchyluje nejvíce zaměstnavatelů právě u nás. Téměř čtyřicet procent, zatímco v EU méně než patnáct. Tahle čísla jasně říkají, že v naší zemi není pro kombinování pracovního a rodinného života zrovna přátelská atmosféra.

Nová studie z University of Chicago zároveň tvrdí, že ženy bez dětí jsou objektivně úspěšnější než ženy s dětmi. Objektivně proto, že se to dá změřit penězi. Po ukončení studia mají muži i ženy příjmy skoro totožné, o patnáct let později vystoupá příjem mužů v průměru až o pětasedmdesát procent oproti příjmům žen. Jedinou výjimkou je právě skupina žen bezdětných. Jejich platy se na vrcholu kariéry těm ‚pánským‘ vyrovnají. I tohle může hrát při rozhodování svoji roli.

Muži to mají stejně

Navzdory klesající porodnosti považuje narození dítěte a sledování jeho růstu stále ještě za největší radost v životě většina lidí. Dlouhodobě více než 80 % populace. Avšak zároveň klesá počet mladých žen a mužů, kteří berou rodičovství jako nutnost pro každého. V čem jediném se ohledně dětí většinový názor mužů liší, je v tom, co dítě se svými rodiči ‚udělá‘. Že je rodičovství známkou dospělosti, si myslí 79 % žen, ale jen 21 % mužů. Ti si naopak připadají dospělejší ve chvíli, kdy jsou finančně zabezpečení. Obě pohlaví se naopak shodují v rodinném plánování. Výzkumy ukazují, že právě ohledně rodičovství jsou páry ochotné ke kompromisům daleko častěji nežli v případě čehokoli jiného. Pokud tedy mají rozdílný názor na to, zdali dítě mít, či nikoliv, nakonec se dohodnou. Zpravidla podle toho, co chce žena.

Volba nevolba

Pravdou ale také je, že volba celoživotní bezdětnosti je velmi vzácná. Jen málokterá žena přijímá toto rozhodnutí lehce a nebojí se je vyslovit byť jen sama před sebou. Natož před ostatními.   Z mezinárodních průzkumů vyplývá, že spíše než strategií či taktikou bývá bezdětnost volbou nevolbou. Tak o ní bezdětné ženy vyprávějí nejčastěji. Jako o něčem, co neplánovaly, ale stalo se to. Zjednodušeně řečeno nebyly ve správný čas na správném místě s tím pravým. „I proto nechce ve třiceti většina bezdětných žen nic uzavírat. Pořád ještě říkají možná, snad, až… Smiřují se až před čtyřicítkou,“ popisuje obvyklý scénář ve své knize Fenomén bezdětnosti socioložka Hana Hašková. Vyzpovídala desítky bezdětných žen i párů a zjistila mimo jiné, že dobrovolnost bezdětnosti je jednoznačná pouze v jediném případě: pokud je toto rozhodnutí spojeno s důrazem na příležitosti, které přináší život bez dětí. Žena, která přesně ví, proč děti nechce, a má zároveň hodně plánů do budoucna, tak pravděpodobně nikdy svého rozhodnutí nebude litovat.

Lucie Protivanská

Zaujal Vás článek? Doporučte jej přátelům!

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna, ani použita pro zasílání jakýchkoliv sdělení.