Po třech dětech zpátky do kondice: Čas se urvat

Po třech dětech zpátky do kondice: Čas se urvat

Běh miluju odjakživa. Při tělocviku ve škole jsem nikdy nepodváděla ani si nezkracovala trasu: běhání mě prostě bavilo. A kdysi (velmi dávno) jsem opravdu pravidelně běhat chodila.

Byla neděle. Ráno jsem nastoupila k žehlicímu prknu, a protože jsem v týdnu nestíhala, kopa prádla byla do nebe volající (skončila jsem asi v jedenáct). Následoval úprk s nejmladším dítětem na návštěvu k babičce, kam už se vydal manžel s těmi staršími napřed. Tchyně úžasně vaří, takže jsem si všichni nacpali břicha a následně vyměnili děti: miminko zůstalo nakrmené spát u babičky a já jsem vzala dvě starší děti na dětské představení do divadla.

Když jsme dorazili domů, klasicky mě honila mlsná. A jak jsem se tak podivovala nad tím, kdeže se ve spíži vzaly tři nové čokolády, manžel mě napomenul, že to snad přece nehodlám jíst a že jsem slibovala, jak budu chodit běhat. „A kdy asi?“ odsekla jsem.

Protože, znáte to, všechno je vždycky přednější než běhání (plavání, cvičení). Během týdne je to úplně nereálné: ráno jsem ráda, že jsem ráda, a co se týče večerů, muž by v práci asi těžko vysvětloval, že potřebuje být doma dřív, protože si jeho manželka musí jít zaběhat. A o víkendu? Přece si v době, když jsme konečně celá rodina pohromadě, nerezervuju pravidelně dvouhodinovku (rozumějte mezi kojením) na nějaké svoje sportovní aktivity. Vždyť by se tím narušil harmonogram celého dne. A navíc, kdo by uvařil? Kdo by se postaral o to a tamto? Na mně to přece celé stojí, já si přece nemůžu dovolit odejít. Vždyť by to bylo vyloženě sobecké!

Jenže když manžel odpověděl: „Tak třeba někdy v neděli.“, na vteřinu jsem se zamyslela (je šest hodin, večeříme v sedm, miminko nakrmený, děti po divadle příjemně unavené a já vydržím stejně nanejvýš půl hodiny) a uvědomila si, že by to vlastně šlo. Muž asi nečekal, že ho hned vezmu za slovo, a tvářil se překvapeně, když jsem vtrhla do skříně, vyhrabala tepláky a triko a oznámila: „Tak já tedy jdu!“ A šla jsem. A byla jsem opravdu vděčná, že mě k tomu dokopal.

Rudá jak rak jsem byla hned za barákem, po dvě stě metrech, ale nevzdala jsem to. Běžela jsem do parku, ale obíhat dvakrát mě ho nebavilo, tak jsem vyrazila na místní vršek s dětským hřištěm. Do kopce to šlo hodně špatně a nahoře mě dostihl i stud před místní omladinou. Ale co. Jediný, co si můžou říct, je, že ta supící ženská běhání fakt potřebuje.

Navíc jsem brzy zjistila, že jogging je teď v kurzu, protože jsem minula asi dvě běžkyně a jeden běžecký pár. Když mi začaly odumírat nohy, došlo mi, že se příště musím předem pořádně protáhnout. A taky si vzít něco k pití.

Cestou zpátky už mě zaplavila vlna endorfinů: taková je to paráda! Při zkratce přes nádraží mě kousek doprovodil místní bezdomovec, což taky nezažijete každý den. Domů jsem na závěr vyběhla pět pater jako nic, nezadýchala se a cítila se vážně skvěle. Takže i když jsem tlustá, fyzičku nemám úplně špatnou.

A světe div se, během mé nepřítomnosti se nic nezhroutilo, večeři připravil manžel a děti si skoro nevšimly, že jsem byla pryč. Takže se klidně můžu příště zase urvat.  Jen jsem si to konečně potřebovala uvědomit.

Navíc ráno jsem měla pocit, že se mi pod faldy na břiše začaly rýsovat obrysy mé původní postavy. Tak to stojí za to.

Vlaďka Šumberová

Zaujal Vás článek? Doporučte jej přátelům!

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna, ani použita pro zasílání jakýchkoliv sdělení.