Kde máš máslo?

Kde máš máslo?

„A on si toho dortu kus ukrojil! Prostě přišel do kuchyně, chvíli koukal, co by kde snědl, a pak vzal nůž a ukrojil si kousek dortu,“ líčila mi kamarádka a ještě den po té strašlivé události se otřásala spravedlivým hněvem.

Abyste rozuměli, strávila několik hodin tím, že nakládala maso na grilování, připravovala saláty a sladké i slané pečivo a pak samozřejmě dort na oslavu narozenin jejich šestileté dcery. Když se ve dveřích kuchyně objevil její manžel, měla toho zrovna tak akorát a doufala, že ji podpoří. A on místo toho vzal nůž a dál už to znáte.

Když se nad tím nevěřícně pozastavila a začala verbalizovat svoje rozladění, skončila nakonec s pocitem, že je možná hysterka, když kvůli neúplnému dortu tolik vyvádí. „Prosím tě, bude snad kvůli tomu dort někomu chutnat míň? A když ho takhle pootočíš, tak to ani vidět nebude. Jen tam přidej víc krému, ne?“ mínil ten dobrý muž, zatímco ona měla pocit blížícího se konce světa. Ale že by snad připustil, že nejlepší by bývalo bylo, kdyby nechal dort na pokoji? Ani náhodou. Nebyl prý varován, že nic podobného dělat nesmí.

Někdo vidí dort, někdo kus jídla

Zařekla jsem se kdysi, že už nebudu psát o tom, že mužská logika funguje jinak než ženská a že muži patrně očima vidí něco jiného než my ženy. Ale některé historky, které tento rozdíl demonstrují, jsou tak fascinující, že mi to nedá. Jako třeba tahle dortová. Protože tam, kde kamarádka viděla dort korunující oslavu, byť v ten moment ještě nedozdobený, nicméně už nade vší pochybnost dort, její manžel viděl prostě jídlo. Nechráněné, a tudíž volně k dispozici.

Ale člověk nemusí pro historky chodit daleko. Tuhle se mi podařilo něco, co už dlouho ne. Usnula jsem během dne i s nejmladším synem – noci s ním jsou občas akční, ale dospat se přes den většinou nejde. Tehdy se mi to povedlo. Byli jsme sami doma, všude klid. Jenže jsme spali sotva patnáct dvacet minut, když do ložnice vkráčel syn takřka patnáctiletý a začal se hlasitě divit tomu, že jsme tak zalezlí. Spíme, snažila jsem se mu vysvětlit. Aha, to on si nevšiml, přiznal a mluvil dál o tom, že mu bylo divné, kde jsme a tak dále.

Marné byly prosby, ať přestane, řečnil, dokud nevzbudil i kojence. A to jsem se nejstaršímu synovi mnohokrát snažila vysvětlit, že jsou situace, kdy děti smí spící rodiče vzbudit pouze za předpokladu, že by hořel dům nebo že by některý ze sourozenců utrpěl úraz spojený s krvácením. Marnost, když si ani nevšimne, že matka spí.

Syn jiné mé kamarádky zase nedávno hledal jídlo (to je vůbec u mužů časté téma). V ledničce byly řízky, ale umně ukryté za krabičkou s bramborovou kaší tak, aby bylo nad slunce jasné, že tyhle dvě ingredience patří k sobě. Dopadlo to samozřejmě dle očekávání: řízek nepřežil ani jeden, kaši se mu bohužel nalézt nepodařilo. Bodejť, hledal něco na hlad, ne kaši. A k tematice jídla snad už jen poslední postřeh další mé kamarádky z její rodiny. Když tam muž pátrá po něčem v ledničce, zeptá se rovnou své ženy zhruba takto: „A kde máš máslo?“

To jsem ale pašák!

Pro dnešek to ale vyhrává historka jiné známé. Už nějaký čas se snažili s přítelem počít dítě. Vlastně ne moc dlouho, sotva pár měsíců, ale i tak už byla trochu nesvá, když se to stále nedařilo. Takže když nakonec na testu přece jen uviděla dvě čárky, ulevilo se jí a měla ohromnou radost. Hned sáhla po mobilu a psala to budoucímu otci, zatímco jí v uších zněla něžná slůvka, kterými jí odpoví a dá tak najevo svou radost. Věta v SMSce, kterou zareagoval, známou proto poněkud zarazila. „To jsem ale pašák!“ napsal totiž její přítel.

Radka Wallerová

Zaujal Vás článek? Doporučte jej přátelům!

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna, ani použita pro zasílání jakýchkoliv sdělení.