Strečink, má láska

Strečink, má láska

Co do cvičení bych ženám své věkové kategorie mohla jít příkladem, soudím neskromně. V posilovně jsem na mou duši dvakrát do týdne, zameškané hodiny nahrazuji a nesmlouvám s trenérem, aby mi odpustil nenáviděné výpady. Jednou za kvartál se ale odměňuji – hodinovým strečinkem.

Jasně, všechny své hodiny jím začínám i končím, jenže to mi zabere pouhých pár minut. Strečovat celou hodinu, to je ale jiná báseň!!! Teda, když to někdo umí – a to mému trenérovi budiž všechna čest.

Jak jsem na to přišla? Jednoduše: jednou jsem se přibelhala s namoženými zády či břichem,
už si ani nepamatuju, a Oleg pravil: „Dobrá, tak to protáhneme.“ Myslel tím všechno, jak jsem zjistila. Začali jsme hlavou a skončili u prstů na nohách. Nebyl snad sval, nebyla šlacha, která by unikla té generálce. A všechno pěkně pomalu, táhle, žádná zbrklá spartakiáda.

Už jste někdy zažili onen zvláštní pocit, že je vám bolest příjemná? Tak tuhle podivnost si vychutnávám slastně dlouze a domů odcházím nezmožená vzepřenými kily, zato s pocitem, že mě někdo promazal. Svaly jsou příjemně lehké, krok svižný, o zádech nevím, nic a nikde nelupe… Prostě paráda.

Zkuste si ji taky někdy dopřát.

Alžběta Pragerová

Zaujal Vás článek? Doporučte jej přátelům!

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna, ani použita pro zasílání jakýchkoliv sdělení.