Z říjnové Kondice: Digitální nomádka skrze svět poznává sebe samu

Z říjnové Kondice: Digitální nomádka skrze svět poznává sebe samu

Pro pořádek: nejsem dobrodruh a cestování samo o sobě mě vlastně nebaví. Mé digitální nomádství je jako vor, díky kterému se při plavbě světem nepotopím u první zatáčky. Je to způsob objevování světa, ale hlavně sebe sama. Vydáte-li se totiž jednou na cestu, změní to váš pohled úplně na všechno.

Mé digitální nomádství začalo tak trochu neplánovaně. Přes práci v módě a marketingu jsem se dostala až k psaní pro různé časopisy a weby. Psaním jsem se začala živit na plný úvazek a pracovala jsem z domu. Protože komu by se chtělo jezdit přes půl Prahy do kanceláře, kde stejně uděláte polovinu práce, než jakou byste zvládli v kavárně nebo doma. K tomu jsem se učila jógu a byla jsem spokojená, jak to všechno hezky šlape. O digitálním nomádství jsem jenom snila, protože jsem v tu dobu měla vztah, který by na dálku nepřežil. Pak ale přišel rozchod.

Stála jsem před rozhodnutím, jestli si hledat nový byt, nebo konečně opustit hnízdo a všechny svoje jistoty a vydat se vstříc světu. Rozhodla jsem se pro to druhé. Prodala jsem půlku toho, co jsem měla, další část rozdala a zbytek si zabalila do tří krabic a jednoho batohu. Krabice putovaly do sklepa a batoh na záda. A to rozhodně nejsem žádný dobrodruh. Spíš naopak.

Na vlastní triko jsem do té doby byla jenom tři dny v Barceloně a zařizování praktických věcí, jako je třeba zdravotní pojištění, mě děsí. Stejně tak představa, že třeba ztratím doklady, což se mi samozřejmě asi dva měsíce od začátku cesty stalo. Ne, neměla jsem náhradní. Naštěstí to byl jediný karambol, který mě za tu dobu, co se toulám světem, potkal. A to mě všichni před cestou strašili vším možným.

Nechat se unášet proudem

Do světa jsem nejdřív vyrazila s kamarádkou, která se ke mně připojila na první tři týdny. Pak jsem to nechávala osudu a nic neplánovala. Myslela jsem si, že se někde ve světě zdržím třeba půl roku a pak se hezky vrátím zase domů. Od chvíle, kdy jsem nasedla do letadla, už je to ale devět měsíců.

Jakmile se totiž jednou otevřete světu, hodíte za hlavu své plány a necháte se unášet proudem, jede to všechno najednou tak nějak samo. Jen si cestou pořád musíte hlídat připojení, abyste včas stihli odevzdat práci, která vás živí. Ale to většinou není problém, stačí si koupit místní simku a jede se dál. V práci se pro mě vlastně nic zásadního nezměnilo. Pořád se živím psaním, jen notebook otvírám v jiné zemi než zbytek mých kolegů.

Více o tom, co všechno vás čeká, když se rozhodnete stát se digitální nomádkou, plus příběhy dalších silných holek, které se nebály  udělat ve svém životě radikální změnu, najdete v říjnové Kondici.

Karin Dimitrovová

Kondice

Zaujal Vás článek? Doporučte jej přátelům!

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna, ani použita pro zasílání jakýchkoliv sdělení.