Potřebuje člověk opravdu spát osm hodin v kuse?

Potřebuje člověk opravdu spát osm hodin v kuse?

Tahle zpráva může třeba rodičům malých dětí nebo těm, kteří pracují v nočních směnách, znít jako provokace. Podle vědců totiž člověk nepotřebuje spát osm hodin, nebo alespoň ne v kuse. Odborníci ve zprávě, kterou přinesl web zpravodajské stanice BBC, tvrdí, že je to pro něj dokonce nepřirozené a že v minulosti si lidé nic podobného nedopřávali.

Nikoli jeden souvislý osmihodinový spánek, jaký se obvykle doporučuje, ale spánek rozdělený do dvou několikahodinových etap. Tak vypadá lidská přirozenost, například podle psychiatra Thomase Wehra, který v 90. letech minulého století nechával spát skupinu dobrovolníků 14 hodin denně po dobu jednoho měsíce. Po čtyřech týdnech si vytvořili následující návyk: spali čtyři hodiny, pak byli několik hodin vzhůru a pak zase čtyři hodiny spali.

Ke stejnému závěru došel i historik Roger Ekirch z Virginia Tech, který vydal sumarizující práci, v níž shrnul postřehy o lidském spánku z různých studií, soudních záznamů, lékařských knih, antropologických prací i z krásné literatury. Dospěl rovněž k závěru, že lidé nespávali celou noc.

Nebojte se nespavosti, bdít v noci je normální

„Lidé po většinu svého vývoje spali určitým způsobem, buzení se v noci je součástí normální lidské fyziologie,“ vysvětluje specialista na spánek Gregg Jacobs. Malé děti ostatně často spí právě takhle a mnohé z nich vyžadují v noci hodinu dvě zábavy, než zase zaberou a mohou spát několik dalších hodin. Podle Jacobse by se proto lidé, kteří se v noci budí a nemohou hned usnout, neměli děsit problémů s nespavostí.

Jacobs dokonce soudí, že množství spánku a jeho rozfázování během dne může hrát roli v tom, jak člověk dokáže zvládat stres. Doporučuje proto lidem, kteří se v noci vzbudí, aby relaxovali, meditovali, přemýšleli, ale nesnažili se za každou cenu hned zase usnout.

Podle těchto odborníků vypadal v minulosti lidský spánek následovně: první spánek přicházel asi dvě hodiny po setmění, po několika hodinách se lidé probudili a povídali si nebo se třeba milovali a poté zase upadali do spánku. Podle Ekircha to bylo považováno za normální, o čemž podle něj svědčí například četné odkazy z literatury, kde se běžně mluví o prvním spánku.

Během bdělosti mezi oběma spánky byli navíc lidé poměrně aktivní, někteří se dokonce navzájem navštěvovali, byť jen v rámci blízkých sousedů. Mnozí prostě zůstávali v posteli, četli si, psali nebo se třeba modlili. Ostatně existují středověké modlitební texty určené právě pro hodiny mezi dvěma spánky. A jedna lékařská příručka z Francie z 16. století zase dobu po prvním spánku doporučuje jako vůbec nejvhodnější čas k početí. Kdy vzal tento zvyk za své? Někdy koncem 17. století a to mezi měšťany v severní Evropě, v průběhu dvou set následujících let pak zmizel i jinde.

Mimochodem, i když lidé nespali celou noc, drželi se většinou doma, nejvýše u sousedů, protože se mělo za to, že slušný člověk nemá důvod se někde potulovat po nocích, která patřívala zločincům, opilcům a prostitutkám – to se definitivně změnilo až se zavedením pouličního osvětlení či s otevíráním kaváren, které měly otevřeno dlouho do noci. Trávit hodiny v posteli začalo být považováno za ztrátu času.

Radka Wallerová

Zaujal Vás článek? Doporučte jej přátelům!

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna, ani použita pro zasílání jakýchkoliv sdělení.