Respektujme nezralost svých dětí

Respektujme nezralost svých dětí

Moderní věda zcela změnila náhled na dětskou psychiku i výchovu. Znalost procesů, které se odehrávají v mozku dítěte, nám pomáhá vysvětlit si někdy tak těžko pochopitelné jednání našich ratolestí.

Díky  technickým vynálezům  umožňujícím zobrazení procesů v našem mozku  můžeme  zjistit, jak nabyté zkušenosti ovlivňují strukturu mozku. Schopnost koncentrace se tak může například plně vyvíjet pouze u dítěte, které má dostatek příležitostí zabývat se samo sebou a se kterým zároveň rodiče hodně mluví.

Mozek jako cibule

Vícevrstvou mozkovou strukturu přirovnává německý neurolog Gerald Hüther k cibuli. Nejhlouběji se nachází nejstarší vývojová část, tzv. plazí mozek neboli mozkový kmen. Je centrem instinktivních projevů spojených s pudy sebezáchovy a řídí základní fyziologické funkce nezbytné pro život, například dýchání, trávení, tělesnou teplotu atd. Vrstvu nad ním představuje limbický systém nebo také savčí mozek. Spouští silné emoce, se kterými si pak musí umět poradit vrstva nejmladší, racionální kůra jinak zvaná též neokortex. Limbický systém aktivuje např. vztek, strach, úzkost z odloučení, ale i hravost či zvídavost. Pokud se zajímáme o chování dětí, je pro nás podstatná znalost procesu probíhajícího v racionálním mozku a zejména ve frontálních lalocích, kam se jakoby ukládá efekt naší výchovy. Novorozenci se rodí se značně vývojově nedokončenou nejmladší vrstvou mozku, jež se formuje teprve v prvních letech života. A právě z tohoto důvodu není vůbec jedno, zda náš čtyřleťák prosedí celé odpoledne u televize. Nebo hraje akční hry na počítači. Mozek dítěte, které se raději prohání po hřišti, se utváří jinak.

Dětský mozek se mění

Poznatek, že se struktura dětského mozku, konkrétně určitá nervová zakončení zodpovídající za řečové centrum či pohyb palce v průběhu posledních desetiletí mění, tak trochu zatřásl vědou. Nepatrně se snížily verbální schopnosti, řeč se zjednodušuje. Naopak pohyby palcem doznaly jistého zpřesnění, jak jinak než v souvislosti s mobilními telefony a hracími konzolemi.

Nás rodiče však spíše zajímají schopnosti a dovednosti našich dětí. Věříme v pozitivní přínos různých zájmových činností. A tak naši potomci pendlují mezi hodinami angličtiny, hudebky, baletu či tenisu již od nejútlejšího dětství. Dosti stranou našeho zájmu zůstává schopnost uvolnit se a pro něco se spontánně nadchnout. Studie dokazují, že trvale šťastným a spokojeným dětem stačí dostatek fantazie, schopnost empatie a zdravé sebevědomí. Aby se však mohl mozek tímto ideálním způsobem vyvíjet, nepotřebuje jen množství podnětů ve smyslu učení, nýbrž také fáze klidu a odpočinku.

Podporujte v dětech samostatnost

Karolínka si myslí: „Nikdo mě nemá rád, proč pozvala Sára na oslavu všechny kamarádky z kroužku a mě ne?” Helena je zas na rozpacích, protože byla vedoucím dětské skupiny oslovena, zda by nechtěla jet na stanový tábor. Chtěla by, ale zároveň se trochu bojí, ještě nikdy nikde bez rodičů nebyla. Pokud byste měli coby odborníci možnost pozorovat dění v hlavách těchto dívek na magnetické rezonanci, viděli byste obdobný obrázek: rozšiřující se, blíže nespecifikovatelné rozrušení, možná stres a strach v oblasti limbického systému. Ani jedna dívka nesetrvá v tomto stavu dlouho, neboť jsou tu jejich rodiče, kteří se obvykle do situace vloží. Otázkou je, jakým způsobem tak učiní. Umění svým dětem naslouchat a v nouzi ukázat cestu jak dál je totiž něco odlišného než je vytrvale chránit před neduhy okolního světa. Úzkostlivě střežené děti mívají v dospělosti méně sebedůvěry, neboť v racionální vrstvě mozku jim chybí nervová spojení zodpovídající za schopnost řešení problémů. Aby si děti tuto schopnost osvojily, musí nejlépe samy znovu a znovu přicházet na nové způsoby, jak si s problémem poradit, a to i skrze negativní zkušenosti. Rodiče by měli být dětem samozřejmě oporou, zároveň by jim však měli ponechat prostor pro vlastní volbu.

Strach blokuje

Situaci, kdy dítě v době odjezdu na tábor ulehne s nemocí a vypukne panika, kdo nám jej pohlídá, jistě zná nejedna matka. Najednou my dospělí propadneme panice, jsme ve stresu, ale většinou brzy vymyslíme plán B a zklidníme se. Nikoli tak snadno naše děti. Náš stres na ně velmi často a intenzivně přenášíme, aniž bychom si to vůbec uvědomovali. Pro zklidnění dítěte přitom stačí málo. Uvědomit si svou reakci, posadit se k dětské postýlce, pohladit, přečíst pohádku. Ať již jde o jakoukoli jinou situaci, kdy rodina zažívá stres, bez tohoto zklidňujícího kontaktu se v limbickém systému dítěte dál bude šířit strach a úzkost a těžko se pak vytvoří propojení s racionální vrstvou, která pomáhá tyto pocity zvládat.

Dostáváme se tak ke stále se opakujícímu závěru, že bez láskyplné výchovy nemůže vyrůstat šťastné dítě. Může to znít jako klišé, pokud si k láskyplné výchově nepřičteme naši ochotu vnímat odlišnost dětského mozku a respektovat naše děti jako nezralé, leč malé autentické osobnosti. Každé dítě má své vlastní tempo, individuální přístup k řešení obtíží, jiné vlohy a temperament. Nechtějme po nich, aby vyrůstaly podle škatulky, do které jsme si je možná předem zařadili.

Martina Plechatová

Zaujal Vás článek? Doporučte jej přátelům!

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna, ani použita pro zasílání jakýchkoliv sdělení.