Sourozenci: Co všechno (ne)máme společného

Sourozenci: Co všechno (ne)máme společného

Sourozenec je člověk, který nám zůstane v životě nejdéle. Přitom se o sourozeneckých vztazích příliš nemluví a nijak zvlášť se ani nerozebírají. Možná by měly. Kromě dětství se jako sourozenci dělíme i o polovinu genů. Včetně podobného vkusu nás tak může potkat i podobný osud nebo neduhy. Společně se jim můžeme úspěšně vyhnout.

Sourozenci  mají tu výhodu, že celé dětství trénují různé  způsoby  sociálního  chování.  Je  to trénink nenahraditelný a těžíme z něj celý život. Nejvýrazněji nás ale ovlivňuje vlastní sourozenecká pozice. To, zda jsme jedináčci nebo jsme se narodili jako první či druzí mělo velký vliv na to, kdo dneska jsme, koho jsme si vzali, čím se  živíme nebo jak vychováváme své děti. Není zkrátka  náhoda,  že z prvních třiadvaceti  astronautů, kteří byli poslání do vesmíru, bylo jednadvacet prvorozených nebo jedináčků.

Zákon průměru

Sourozenecké konstelace se zkoumají teprve posledních  pětadvacet  let, přesto  už máme seriózní důkazy o tom, že prvorození mají silnější motivaci dosáhnout  úspěchu než kdokoliv jiný. V životě nejčastěji  vykonávají vedoucí funkce a také bývají velmi kritičtí a leckdy dost neurotičtí. Desítky studií a zákon průměru pak ukazují, že druhorození bývají do jisté míry protiklady prvorozených,  z nejmladších  dětí pak vyrůstají dobří obchodníci a vyjednavači.

Trenažér manželství

Americký terapeut  Kevin Leman se dlouhá léta věnuje  partnerskému  poradenství.   Jeho  první otázka  pro každý pár, který k němu přijde, zní: „Jaké je vaše pořadí narození?“ Nejčastěji slyší: „Jsem prvorozený  a ona také.“ Případně: „Jsme oba jedináčci.“ Tyto dvojice se v poradnách  neocitají  náhodou,  jsou  něco  jako  třaskavá směs. Dva berani, co jdou neustále  proti sobě,  a tak mnoho  šancí  na šťastné  a dlouhé manželství podle Lemana nemají. Za pravdu mu dává i výzkum tří tisíc rodin, který provedl psycholog Walter Toman. Podle něj je vztah k partnerovi lepší a trvalejší, čím více se u obou  zúčastněných blíží tomu,  jaké vztahy si nacvičili a používali v primární rodině.

Podle   Tomanových   výzkumů  jsou tedy optimální  vztahy, které  odpovídají vztahům, které  jsme měli vůči svým sourozencům.  Nejvíce se  k sobě  hodí nejmladší bratr  a nejstarší  sestra a nejmladší sestra  a nejstarší  bratr. Pravdou ale také je, že manželství nepadá z nebe, manželství se buduje. Štěstí nepřijde automaticky  jen proto, že si prvorozená vzala benjamínka, ale podle všeho to takhle mívají mnohem jednodušší.

V čem jsme si podobní

Nejvíce společného  mají jednovaječná dvojčata, protože ta jsou geneticky úplně shodná.  My ostatní  máme shodnou se  všemi  svými  pokrevními   příbuznými I.  stupně,  tedy se sourozenci,  rodiči  a  svými dětmi,  ‚jen‘ polovinu  genů. S pokrevními příbuznými II. stupně, tedy s prarodiči,  tetou,  strýcem  a vnoučaty nás pojí čtvrtina  shodných  genů, s bratrancem a sestřenicí osmina.

Kromě příbuznosti  I. stupně  ale záleží i na tom, jakou polovinu genů jsme zdědili. Produkt  každého genu má totiž v těle  jinou funkci.  V  případě  vzhledu či  osobnostního  profilu  se  navíc  jedná o vlastnosti,  které  nejsou  ovlivněny pouze jedním genem, ale celou řadou genů, které se ještě ovlivňují navzájem. Situace je tak velmi komplikovaná i pro samotný výzkum. Ten se dnes provádí na jednovaječných dvojčatech  včetně genetických  dispozic pro různé choroby.

Jednovaječná dvojčata vznikají rozdělením jednoho oplozeného  vajíčka a jsou tedy geneticky  identická,  naproti  tomu dvojvaječná  dvojčata  vznikají z oplodnění dvou různých vajíček a  sdílejí navzájem jen jednu polovinu genů (stejně jako jakýkoli sourozenecký pár).

U studií dvojčat se zjišťuje shoda a neshoda uvnitř páru dvojčat pro určitý sledovaný znak. Tak je možné odhadnout, na kolik je daný znak podmíněn geneticky a na kolik se uplatňuje  vliv zevního prostředí.

„Obecně platí, že čím větší nalezneme shodu   mezi  jednovaječnými   dvojčaty ve srovnání  s dvojvaječnými,  tím více je znak podmíněn  geneticky. Z psychologických studií byla například  zjištěna značná míra dědičnosti  u temperamentu,“ vysvětluje MUDr. Monika Koudová.

Co všechno ještě dědíme

Aktuální  psychologické  výzkumy  prokazují značnou  míru dědičnosti  i u intenzity emočního prožívání. Geny mají vliv také na to, jaký máme typ paměti, zdali se umíme koncentrovat nebo  jak moc jsme otevření,  tedy zdali  jsme  spíše  extroverti   či  introverti. Tímto  způsobem   genetické   dispozice ovlivňují  i  výběr  partnera.   Například u inteligence  mluvíme  o selekci  pozitivní – vybíráme si partnera  s podobnou nebo shodnou inteligencí, naproti tomu u temperamentu jde o selekci negativní; lidé úzkostní  a zranitelní  si podle psychologů  volí spíše  někoho  opačného, kdo je sebejistý  a slouží jim jako zdroj stability a jistoty.

Poslední průzkumy psychických poruch ukazují, že i poruchy, o kterých se dřív myslelo, že jsou podmíněné  pouze negativními vlivy  vnějšího   prostředí, jako jsou třeba neurózy, mají i svůj genetický  základ. Pokud  se na některém znaku podílejí dědičné vlohy i zevní prostředí, mluvíme o tzv. multifaktoriální dědičnosti. Tímto způsobem  se dědí řada civilizačních chorob, jako je vysoký krevní tlak, cukrovka,  obezita nebo právě zmíněné neurózy a další psychické choroby. Máte-li něco takového v rodině, nemusí to tedy nutně znamenat, že to vy nebo  váš sourozenec  dostanete. Jen to, že vám něco takového může jednou hrozit. A že při znalosti svých rizik můžete vhodnou prevencí těmto chorobám předejít nebo jim posléze lépe čelit.

Spolu  až na věky

Díky tomu,  jak moc  jsme  si podobní, můžeme  mít  jako  sourozenci  po  celý život nablízku  člověka,  na  kterého  se budeme moci ve všem spolehnout a který nás hned tak nepříjemně  nezaskočí. Přemýšlí  totiž podobně  jako my sami. Podle psychologa  Tomáše Nováka, autora knihy Sourozenecké  vztahy (vydalo nakladatelství Grada), může být vztah mezi sourozenci  opravdu  tím jediným a nejsilnějším, který nám vydrží po celý život. Může se ale stejně tak stát synonymem pro lhostejnost a sourozenec  nám bude daleko  jako soused  odvedle, kterého vídáme, jen když jdeme s odpadky. A sotva se pozdravíme.

Podle pana doktora  to leckdy souvisí třeba  i s daty narození.  Čím menší věkový rozdíl sourozence  dělí, tím víc si v dětství lezou na nervy, ale o to bližší si pak bývají v dospělosti.   A naopak. Je-li mezi sourozenci věkový rozdíl větší než pět let, nemusí se nikdy úplně sblížit. To všechno  jsou  však  jen čísla, statistiky a pozorování z poraden psychologů. To, jaké vztahy v rodině  budeme  opravdu mít, záleží jen a jen nás.

Lucie Protivanská

Zaujal Vás článek? Doporučte jej přátelům!

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna, ani použita pro zasílání jakýchkoliv sdělení.