Původ nemocí je často v hlavě

Čtvrtina lidí trpí nějakými chronickými obtížemi. Podle všech vyšetření jsou zdraví, ale tělo vytrvale říká opak: srdce buší jako o závod, kůže červená a pálí, střeva si žijí vlastním životem. Na co si to stěžuje? Že je něco špatně s hlavou.

Dříve dámy co chvíli dramaticky omdlévaly a z nešťastné lásky nezřídka ochořely tak moc, že pak trávily léta putováním po lázních. Muže, ty žalostně ustrašené i ty zlostné, trápila angina pectoris, která jim svírala srdce. Tak to čteme v románech. Až si naši potomci budou jednou číst o nás, narazí na ženy s anorexií a muže s poruchami erekce. A že jsme všichni brali prášky na záda. Bolí nás bez rozdílu věku a pohlaví a je celkem jasné proč: špatně sedíme, málo se hýbeme a máme povolené břišní svaly. Toť anatomie. Jenže ta už nevysvětluje, proč se problémy se zády či krční páteří ozvou zrovna v době, kdy řešíme rozvod nebo nemocné dítě.

Je to deprese!

Mého známého bolesti zad položily poté, co celý rok řešil katastrofu za katastrofou – rozjezd vlastního podnikání, nemocné dítě a smrt kamaráda. Nic nezabíralo, rehabilitace a tuny prášků trošku ulevily, ale na návrat do plné polní to nestačilo. Až když si jeho lékař nechal povyprávět, co všechno za ten rok na svých zádech nesl, rozhodl: „Je to deprese!“ Po antidepresivech skutečně přišlo zlepšení. A pokud máte rádi happy endy, tak si ten příliš zaměstnaný muž nakonec uvědomil, že pracovat šestnáct hodin denně za to doopravdy nestojí. Hlava se uklidnila a tělo se nakonec dalo taky dohromady, i když už to nikdy nebude stoprocentní.

Ona teorie samotná tak těžká k pochopení není. Vždyť už slovo emoce v sobě skrývá pohyb (latinsky se pohyb řekne motio) a ten s námi dokáže opravdu pěkně zahýbat. Emoce nás umějí držet v napětí a jedině když máme v hlavě čisto, uvolníme se. Jenže jak si tu hlavu vyčistit? Potíž je i v tom, že neumíme správně číst, co nám hlava přes tělo prostřednictvím bolestí a tlaků vzkazuje. Když se řízneme do prstu, ránu vydezinfikujeme a zalepíme. Ovšem nutí-li nás střeva běhat co půl hodiny na záchod, jednoduchá pomoc neexistuje. Na expresní řešení čehokoli jsme přitom už zvyklí. Teď to chceme i u svého zdraví.

Místo rodinného lékaře psychosomatik

Kolik z nás bydlí v místě svého rodiště a navštěvuje stejného lékaře jako jeho rodiče? Dříve bylo přirozené, že lékař se v rodinné historii orientoval a dokázal to promítnout i do léčby. Včetně vleklých chronických onemocnění, kterými se právě psychosomatické potíže nejčastěji projevují. Znal, na co trpěla pacientova maminka, kvůli čemu navštěvoval pravidelně jeho dědu. A protože chodil do domu, věděl i to, jaká v něm panuje rodinná atmosféra. Když měli nejstaršího syna na frontě, napsal léky na uklidnění automaticky. Dneska máme odborníky na všechno, ale žádný z nich nás nenavštěvuje. Jak nám je, čte z krevních testů a rentgenových snímků. To ale mnohdy nestačí. Pak nastupuje psychosomatika.

„Psychosomatická diagnostika nekončí napsáním receptu, snaží se rozkódovat signály vašeho těla a zjistit, co je v pozadí,“ říká fyzioterapeutka Lucie Sluková, která se při terapii na psychosomatiku zaměřuje. Podle ní to kupodivu dokážeme i sami bez cizí pomoci. Stačí prý jen svému tělu pozorně naslouchat. Jenže my obvykle děláme všechno proto, abychom ho umlčeli. Třeba polykáním prášků na bolest.

Hádáte se? Přivoláváte angínu

Kvůli psychickému trápení velmi často onemocní i děti. Tomu se říká, že somatizují. Jde to u nich dost rychle, protože ještě neumějí přesně vyjádřit svoje emoce. Dětský lékař Tomáš Karhan si třeba povšiml, že malí pacienti z rodin, kde se dospělí hádají nebo dokonce rozvádějí, často trpí na angíny. Jako by chtěly něco říct, ale nemohou. Do nemoci utečou i proto, aby na sebe strhly pozornost. Podvědomí jim říká, že když je bude spalovat horečka, dospělí budou hodnější. I na sebe navzájem. Nevysvětlitelné bolesti břicha se zase objevují u dětí, na které okolí klade příliš vysoké nároky. Takových dětí přibývá a dospělých vlastně taky.

Přestaňte se urážet!

Právě do zažívacích potíží se v dnešní době problémy s hlavou promítají nejčastěji. A my se bráníme. Gastroenterolog Pavel Kohout z pražské Thomayerovy nemocnice by mohl vyprávět. Když svým pacientům například s dráždivým tračníkem (tak se nazývá zmiňované běhání na záchod) poví, že všechna vyšetření mají v pořádku a že by jim nejspíš pomohla návštěva psychiatra, leckdy se urazí. Zbytečně. Je to standardní tělesná reakce: ve stresu žaludek vypojí a zažívací soustava se tak daleko méně prokrvuje. A začne se stahovat. Lidové ‚mám stažený žaludek‘ tak situaci popisuje celkem přesně. Střeva se naopak v presu zrychlují. Na krátko pomůže, když přestanete jíst pálivé věci a pít coca-colu či kávu, ovšem ten hlavní balvan je třeba odvalit z psychiky – což je samozřejmě nejobtížnější.

Takže se většinou spustí nekonečné pátrání po diagnóze, jakémsi šuplíku, do kterého bychom se mohli složit a nejlépe zobat léky, které všechno zaženou. „Jakákoli diagnóza je pro pacienty společensky mnohem přijatelnější než si přiznat, že mají psychické problémy,“ tvrdí dokonce docent Kohout. On sám do svého týmu často odborníky na duši zve, což je rozhodně chvályhodné, ovšem ne u každého lékaře na takový postup narazíte. V běžné praxi doktor obvykle nemá čas (a někdy ani chuť) rozebírat s pacientem jeho rodinnou situaci.

Druhá nejcitlivější je kůže

Už víme, že dráždivý tračník má často na svědomí hlava. A čím větší stres, tím silnější zažívací potíže. Podobné je to i s atopickým ekzémem. I ten se zhoršuje, procházejí-li pacienti krizí, u kožních nemocí navíc hrozí začarovaný kruh, protože lidé v napětí mají tendenci si podrážděnou pokožku škrábat, čímž se ekzém ještě zhoršuje. Znám to koneckonců sama, byť moje kopřivka není nijak vážná. Když mám ale během pěti minut popsat tiskovou stranu, moje ruce se změní v červené boláky. Psychosomaticky zaměřená terapie se snaží tenhle kruh přetnout.

Trpíme si každý po svém

Moje kopřivka ale může mít úplně jinou příčinu než ta, kterou se osypává vaše dcera. Každý člověk je nějak nastavený a trápí ho jiné věci a také jeho tělo pak funguje jinak. Zdaleka to není tak, že když vás bolí levý malíček na noze, automaticky to znamená, že máte konflikt se svou sestřenicí, jak vám nějaký ‚odborník‘ může tvrdit. Až do takových extrémů se bohužel někteří vyznavači psychosomatiky dostali, podobně jako kdysi zastánci Freuda, když za každým špičatým předmětem, který se objevil ve snu, viděli penis. Neplatí totiž, že lidé, kteří mají stejné tělesné problémy, musí mít i stejně nastavenou psychiku. „Nejsou žádné určité osobnosti migrenika, člověka s nemocným žaludkem nebo trpícího rakovinou,“ upozorňuje ve své knize Když duše mluví řečí těla německý psycholog a psychoterapeut Hans Morschitzky.

Brání se taky rozšířenému tvrzení, že za všechny psychosomatické potíže u dítěte může narušený vztah s matkou. Matky to zbytečně kriminalizuje a přitom pravda je samozřejmě mnohem složitější. Pokud se vydáte za odborníkem na psychosomatiku, čeká vás spousta práce. A třeba taky rodinná terapie, když přijdete na to, že vaše symptomy zhoršují hádky s manželem nebo tchyní.

Co nevyléčíme, musíme přijmout

Jindy je třeba zapracovat na sobě a naučit se mít rád se vším všudy. Například postižení lupénkou se učí nemoc přijmout, protože jinak by jim život ničila o to více. Tato diagnóza mimochodem patří mezi nejvíce rizikové, co se týče deprese a pokusů o sebevraždu. Odborníci v takovém případě mluví spíš o somatopsychických jevech, prvotní příčinou je totiž tělesný problém, který následně zhoršuje duševní stav. I v době mimořádných vědeckých objevů se musíme smířit s tím, že ne každou chorobu dokáže současná medicína úplně vyléčit. S některými je třeba naučit se žít.

Lucie Frydecká

Zaujal Vás článek? Doporučte jej přátelům!

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna, ani použita pro zasílání jakýchkoliv sdělení.