Deprese: Řeč unavené duše

Deprese: Řeč unavené duše

Deprese je jako záchranná brzda. Zarazí vás v pohybu, abyste konečně zjistili, co ve svém životě děláte špatně. Je to zároveň šance nabrat síly a vyrazit správným směrem. Chce to si dát na čas a začít se poslouchat.

Smutek a deprese jdou ruku v ruce. Obojí je přirozenou reakcí  na nějakou  pro nás důležitou ztrátu. Třeba ztrátu  partnera nebo  zaměstnání. Rozvod či výpověď jsou také nejčastější  objektivní spouštěče deprese samotné. Avšak už staří Číňané tvrdili, že člověk se může do deprese dostat, i když se mu navenek nic tak moc zásadního neděje. Někde uvnitř ale potlačuje  nebo zapírá své  přirozené já. Bolestné emoce jsou pak vlastně poselstvím duše, která nám chce sdělit, že rozhodně nejsme v rovnováze a že je zde něco, čemu bychom měli věnovat pozornost. Když to neuděláme, přitvrdí.

Záchranná brzda

Německý psychoterapeut a psychosomatik Ruediger Dahlke si myslí, že v jistém  smyslu  je deprese  dokonce tím nejlepším, co se člověku, je-li na špatné cestě, může stát. „Jen tehdy totiž existuje naděje na opravu správného kurzu,“ tvrdí Dahlke. V depresi  doslova  ztratíte  pohon. Jako by osud zatáhl brzdu a vyřadil rychlost, aby vás donutil zastavit se a rozhlédnout. „Je to vlastně  nouzová reakce  nadměrně  přetíženého systému. A právě proto se deprese může stát prvním krokem na cestě ke  zlepšení,“ myslí si psychoterapeut. Skoro vyhráno pak máte ve chvíli, kdy pochopíte, co přesně děláte špatně a v čem jdete proti sobě.

Co dělám špatně?

Jednoduše opak toho, co člověka a jeho duši  ve zdraví udržuje.  Experti  Světové zdravotnické   organizace  (WHO) takový seznam sepsali. Shodli se, že modernímu člověku dělá dobře, když  má  fungující vztah, ve kterém  si s tím druhým  povídá(!),  když  dává  přednost kvalitě před množstvím, zdravě se stravuje a pohybuje, umí se radovat  z přítomného  okamžiku, s nadhledem  zpracovává dřívější traumata a zbavuje se jich, umí ocenit a prožívat vlastní schopnosti a má vize do budoucna. Zní to  tak  jednoduše,  přesto  počet  lidí, kteří trpí depresí, stoupá. A stoupat bude. Statistiky ukazují, že lidé, kteří se narodili po roce 1956, mají riziko, že touto nemocí onemocní, dokonce dvojnásobně vyšší.

Nejlepší prevence: Tady a teď

Prožívat přítomnost radí člověku všechna náboženství, tradice i meditační směry odjakživa. Dnes už i světská  organizace jako je právě WHO, takže se na tom shodují i lékaři, opírající se ‚jen‘ o materiální data. Konkrétně to znamená  neoddávat se kdyby, ale v klidu a soustředěně životu teď. Myslet na to, co právě teď dělám a mít z toho radost, byť právě  vařím polévku nebo jdu pěšky z práce, je prostý, ale účinný prostředek, jak své duši nenakládat víc, než unese. Je to zároveň bezpečný návod, jak přestat  myslet na minulost, kterou už stejně  nemůžete  přepsat  ani opravit, tak i na budoucnost, protože ta se ještě nestala. Tím se ‚balík‘ negativních pocitů jako jsou  strach, obavy, nejistota  a frustrace zmenší na minimum.

Když se člověk přestane zabývat minulostí, zbaví se zároveň dalšího z rizikových spouštěčů deprese,  který  duši  zbytečně unavuje  – rodinného  zatížení. Akceptování rodičů je totiž jediná přímá cesta k dospělosti i přijetí sama sebe. Platí tady přímá úměra: kdo shlíží na své rodiče, ponižuje tím i sám sebe. A to bolí. Nejlepší prevencí  bolavé  duše  je proto s láskou přijmout rodiče takové, jací byli nebo jací jsou, i když třeba kdysi nedělali všechno tak, jak by měli.

TV a mlčení je mor

Průměrný Evropan hovoří se svou ženou o osobních záležitostech pouhých dvanáct minut týdně, před  obrazovkou  však den co den prosedí více než dvě hodiny. Jsou to jednoduché  počty, ze kterých vyplývá, že se jeden druhému  nevěnujeme. I když právě na vztahu s partnerem nám v životě objektivně  záleží snad nejvíc. Když je člověk v pohodě, může to takhle fungovat celá léta, má-li však s partnerem problém, který neřeší, je deprese za rohem. Lidé z praxe upozorňují, že  leckdy pacient do deprese nakonec uteče právě  proto, aby střetnutí  s partnerem nemusel absolvovat. Trápení je zřejmě pro nemálo lidí stále ještě snazší, než vstát a začít jednat.

Dobrý začátek: psaní deníku

Rozhýbat se k akci může něco tak prostého, jako je psaní deníku. Formulovat vlastní myšlenky a být s nimi chvíli sám, aby člověk uslyšel sám sebe, co vlastně chce a co už ne, je pro duševní zdraví napros- to nezbytné. Slavná anglická spisovatelka Virginia Wolfová dokonce tvrdila: „Dělej si poznámky a bolest zmizí.“ A třeba spisovatel Graham Green psaní považoval dokonce za účinný způsob terapie a občas se nemálo divil, že jsou ti, co nepíší nebo třeba nemalují či nekomponují, ještě  relativně zdraví. Pravdou je, že psaní, podobně jako každé sebevyjádření, pomáhá už proto, že co jednou hodíte na papír, toho se vlastně zbavujete. V případě depresí ideální! Cílem je psát opravdu z duše. A týká-li se to toho druhého, nenechat si to pro sebe.

Lucie Protivanská

Zaujal Vás článek? Doporučte jej přátelům!

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna, ani použita pro zasílání jakýchkoliv sdělení.