Mirka Zlatníková: Bili jsme naše dítě

Ve svých úvodnících jsem už semlela kdeco. O jednom zážitku jsem ale nemluvila nikdy.

Synovi byly tehdy necelé tři roky a období prvního či jakého vzdoru trvalo několikátý měsíc. Ten večer reagoval na slova „Uklidíme hračky a půjdeme spinkat!“ obvyklým vzdorovitým „NEEE!“. Následovalo rozhrabávání hraček, lehání si na zem a kopání do podlahy. Jak jsem v hlase přidávala na důrazu, vytáčel se i můj chlapeček.

Poslední, co jsem zaregistrovala, bylo metání hraček o stěnu. Pak vběhl do dětského pokoje manžel a nařezal mu. Hodně.

Opravdu hodně moc. Vyvedl mě z pokoje a zavřel za námi dveře. Sedl si na židli a díval se na svoji dlaň. Byla úplně rudá. Z toho, co udělal, byl nešťastný. Zvedl se a šel si před dům zapálit cigaretu. V dětském pokoji panovalo zlověstné ticho.

Když se manžel vrátil, nadechli jsme se a vešli do něj společně. Uprostřed pokoje stál syn, na tváři měl spokojený úsměv a uklízel autíčka do bedny. Jestli někdo utrpěl nějaké šrámy na duši, byli jsme to my, jeho rodiče. Až po letech jsem zjistila, že děti nepotřebují jen láskyplnou chápavou výchovu. Jednou za čas zkoumají, jaké jsou nejzazší hranice, za které nesmějí jít.

Vaší  rodičovskou povinností je jednou za čas se pořádně rozčílit. A mimochodem, neplatí to jen pro batolata…

Mirka Zlatníková

Zaujal Vás článek? Doporučte jej přátelům!

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna, ani použita pro zasílání jakýchkoliv sdělení.