Městské zahrádky: Pěstuju, tedy jsem

Městské zahrádky: Pěstuju, tedy jsem

Kvůli obživě a snadné dostupnosti zábavy se stahujeme do měst. Ale něco nám tu chybí. Bylo by patetické tvrdit, že sepětí s přírodou, ovšem sledovat, jak z malé sazeničky vyroste keřík obsypaný rajčaty, mě teď baví víc než nové díly Dextera nebo doktora House.

Vím, o čem mluvím, protože před třemi měsíci jsme si s přítelem pořídili   zahrádku  v kolonii na pražské Ořechovce. Patříme tam mezi ty nejmladší, ale rozhodně  tu nejsme  sami. Že by zahrádkáři vymírali, toho se tedy fakt není třeba bát. Mít vlastní zeleninu či bylinky je totiž stále víc trendy i mezi třicátníky a třicátnicemi. My sami  jsme  se  s  přítelem  inspirovali u kamaráda,   který  si  před  rokem  pořídil zahrádku  na Libeňském  poloostrově. Když jsme si utrhli ,jeho‘ ředkvičku, přímo na zahrádce ji umyli a pak snědli, bylo rozhodnuto:  TOHLE CHCEME TAKY.  Další moje  kamarádka má zahrádku  půl roku a přivedla ji k tomu její velká záliba – vaření. „Zjistila jsem, že když chci mít na stole dobré  jídlo, potřebuju  kvalitní suroviny,“ říká Saša. Nemůžu si pomoct, ale přijde mi to trochu jako další level po objevu a zamilování se do farmářských  trhů. Vysvětlím.

Už nechci být náhodný sběrač

Sama  pocházím  z  venkova  a  zeleninu, která chutná opravdově, jsem považovala za samozřejmost.  Když pominula studentská  léta,  kdy bylo důležitější,  co člověk pije, než to, co jí, začala jsem tu opravdovou zeleninu hledat,  ale příliš úspěšná jsem nebyla. Stejně jako ostatní Moraváci žijící v Praze jsem tedy od rodičů odjížděla s taškami  plnými česneku,  mrkve, brambor a rajčat.

Farmářské  trhy to změnily, protože nám dovezly pěstitele  až pod  nos. Jan  Keller ve své eseji  Chvála zahrádkářů píše,  že v současném  světě  lehce  ztrácíme   přehled o tom, jak se k nám věci dostávají. „Prostě se před námi objevují a zase beze stopy mizí, jako by to byly pouhé obrázky ve virtuálním  studiu,“  popisuje  sociolog. Přesně to farmářské trhy narušily. Za pulty s ovocem a zeleninou  postávají  živí lidé, kteří to všechno dokázali vypěstovat sami. Proč bychom to nezkusili taky? Psycholog Slavomil Hubálek chápe touhu starších lidí po zahrádce a rýpání se v hlíně jako pomalou přípravu na cestu tamtéž, tedy na smrt. Již citovaný Jan Keller ale považuje z hlediska vývoje zahrádkaření za krok dopředu, což je pro mě osobně teorie veselejší. „Přenáší  nás  z fáze  náhodných   sběračů do mnohem pokročilejšího  období záměrných pěstitelů, tedy do vyššího stupně civilizace,“ míní sociolog. A nejen to.

Sám a kolem Ferdové

Zahrádka je pro městského  člověka ideálním místem, kde může být sám, ale zároveň má okolo spoustu chytrých a pracovitých lidí, se kterými se může poradit, jak na to, případně  si půjčit chybějící nářadí, aniž by za to  musel  platit.  Tedy penězi. Jakýmsi  platidlem  je  zde  ochota  udělat zase jindy něco pro druhé. Jednoduché až naivní, ale zejména ve velkých městech nedostatkové.   Na principu komunity ostatně vznikl projekt  ryzí městské  zahrádky. Prazelenina, jak se jmenuje, vyrostla uprostřed  zástavby v pražských  Holešovicích. Po vzoru již léta fungujících urban gardens v Helsinkách, Berlíně, New Yorku či Bruselu si zde lidé mohou pronajmout pytel se zeminou a v něm si pěstovat podle libosti. Když jsem se v Holešovicích byla podívat, uviděla jsem tam první červenou  jahodu, hned  vedle  rostla   rajčata.   Na  projektu je poznat,  že jeho autor,  architekt  Matěj Petránek,  prostřednictvím této městské zahrádky  zkoumá  využití veřejné  plochy ve městě. Pěstitelství je až na druhém mís tě, na prvním je vybudování  příjemného prostoru,  který bude sbližovat lidi ze sou- sedství. Za plotem z vlnitého plechu už se čas od času konají i koncerty  a jiné hromadné akce.

Zítra se bude zahradničit všude

Když   už jsem zmiňovala  Brusel  a New York, tam se ve velkém rozjel ještě jiný typ zahrádkaření – a to na střechách domů. Ekonomové  vypočítali,  že kdyby  se  tak využily všechny  střechy   v New  Yorku, uživilo by to půl města. V době, kdy nám zase jiní ekonomové  předpovídají  chudá léta a ztracenou dekádu, je dobré to vědět. Ostatně první městské zahrádkářské kolonie u nás i ve světě začaly vznikat v druhé polovině devatenáctého století, u nás tedy spíš  až za první  republiky.  Jejich  rozvoj podporoval  stát  i továrníci,  protože  když se chudí zvládali živit svépomocí, stálo to bohaté méně peněz. Ostatně narazila jsem i na úvahu, že starší městské činžáky, které byly navrženy architekty  pamatujícími na válku a chudá léta, mají dvorky a vnitrobloky  postavené  tak, aby se v případě nouze mohly využívat právě jako zahrádky. Za totality zahrádky fungovaly jako království, kam politika nesměla, byl to tedy jakýsi únik. Rozvoj měst po roce 1989 s počtem kolonií zahýbal směrem dolů a bojím se, že tento trend bude pokračovat. Potěšitelné je, že ve světě zahrádkářských kolonií se čas navzdory lačným developerům  trochu zastavil a panují zde, chce se říct, stále prvorepublikové ceny.

Nájem tak vyjde zhruba na stovku měsíčně. Chatky se kupují tak, že si cenu stanoví předchozí  majitel, může to být šedesát  tisíc, ale klidně také osmdesát či sto. Někde jsou zahrádkáři uzavřenější (například v již zmiňované pražské Libni) a pozemek neradi přenechávají někomu mimo. Preferují rodinné  příslušníky  svých členů, takže šance se mezi ně dostat je malá.

Lepší než Avatar

A jaký je rozdíl mezi námi a starší generací? Moje babička každým rokem ošetřuje rajčata proti plísni. „Cože? Máme je postříkat nějakým sajrajtem? To přece  nebude  bio!“ namítla jsem. Moje babička  a starší  zahrádkáři  to neřeší, prostě stříkají, protože to dělali jejich rodiče. My si do Googlu zadáme „Je třeba na rajčata sajrajt xy?“, načež vyběhne několik zasvěcených diskuzí, někdy až bolavě detailních.  Rozhodli jsme se, že to riskneme. Když rajčata pomřou (a ukáže se, že babička ví víc než Google), obrečíme to, ale budeme zase o něco  chytřejší.  Budeme  totiž znát souvislosti.

To je podle sociologa Kellera snad nejdůležitější: „Pěstitel může sledovat proces zázraku růstu přímo před svýma očima a ví, jakým způsobem spolu věci souvisejí.  Třebaže  na  zahrádce není  vůbec  nic  virtuálního,  dějí  se zde věci senzačnější než v tom nejneskutečnějším filmu.“ Mohu potvrdit. Ani Počátek,  ani  Avatar a dokonce ani Sherlock  Holmes s démonickým Benedictem Cumbebatchem se mě nedotkly  více, než když jsem mohla pozorovat, jak si v NAŠEM sudu s dešťovou vodou dává koupel sojka. A to jsem nechtěla být patetická…

Lucie Frydecká

Zaujal Vás článek? Doporučte jej přátelům!

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna, ani použita pro zasílání jakýchkoliv sdělení.