K zubaři jedině s tátou…přínos mužů ve výchově dětí

K zubaři jedině s tátou…přínos mužů ve výchově dětí

Naši předci z přelomu 19. století by zřejmě nad obrázky tatínků tlačících kočárky či stojících u přebalovacího pultu pohoršeně kroutili hlavou. Péče o dítě příslušela po staletí výhradně matce. Jinak tomu bylo snad jen za života dinosaurů, kdy se o přírůstky do rodiny starali samci. Ovšem něco do sebe to má!

Nejuvědomělejšími tatínky současnosti jsou dle statistik Švédové. To je však dáno příznivou rodinnou politikou (na níž má jistě zásluhu vysoké procento žen v zákonodárných funkcích), kdy se oba rodiče na mateřské dovolené střídají. Navíc má Švédsko rozsáhlou síť jeslí a mateřských škol. Muži se zde pak po boku svých stejně zaměstnaných žen daleko častěji zapojují do chodu domácnosti. Což u nás ve spoustě rodin stále ještě není zvykem.
Žena pracující na plný úvazek ráno vybíhá po přípravě svačin do práce, aby o polední pauze stihla dojít s dítkem na logopedii. V pět již zas spěchá vyzvednout děti z kroužků a večer tráví u plotny a nad domácími úkoly. Najde-li si pak muž-otec během víkendu chvíli času na stavění lega, je za to skoro blahořečen.
Přitom zkušenosti mnoha matek sesbírané ve studii rodinné terapeutky Xenie Frenkelové svědčí o tom, že přítomnost otců v každodenní výchově dětí přináší mnoho pozitivních aspektů. Ty terapeutka shrnuje do tří bodů:

Tátové jako citoví průvodci

Ač jsou ženy považovány za citlivější a empatičtější, v případě doprovodu dítěte k lékaři zde však platí „méně je někdy více“. My jako matky dobře zvládáme roli každodenního dozorce nad zdravím a bezpečností našich potomků, pokud však jde do tuhého, jsou to otcové, kteří lépe zvládají bolestivé okamžiky svých dětí při trhání zubů či při závažnějších zákrocích. Umějí brát situaci s nadhledem a bolest se svým dítětem sdílejí méně vypjatě. Xenia Frenkelová se rovněž domnívá, že by i v otázce citových karambolů dospívajících měli otcové hrát daleko větší roli. Matky a dcery sice často spojuje silné pouto založené na svěřování si pocitů, umí-li však s dcerou sdílet negativní emoce i otec nebo ukáže-li jakkoli zájem o její starosti, znamená to více než jen chvilkovou náklonnost. Zakládá se tím totiž na budoucím vztahu dcery k mužům a její sebedůvěře.

Hrají si jinak a jsou dobrými vypravěči

Jsou vaše děti ve hře s manželem hlučnější a divočejší? Mají tatínky za spojence a dělají si z vás legraci? Pak je vše v naprostém pořádku. Mužský přístup ke hře je zkrátka odlišný, a i když se vám vždy nepozdává, měla byste ho tolerovat. Otcové vychovávají často k odvaze a statečnosti. Nedají na každé kňourání a nelámou si hlavu s detaily. Zato umí zpravidla lépe popsat a vysvětlit technické jevy a logiku fungování některých přírodních zákonů. S dětmi mluví přímočaře a stručně. Povzbuzení „dokážeš to“ má z úst otce mírně odlišný – pro děti však důležitý – tón než z úst matky, která těmito slovy pravděpodobně tolik nešetří.

Podporují růst k dospělosti

Možná je za tím jakási nejistota, se kterou muži přistupují ke kojencům a batolatům. Teprve až když totiž děti dosáhnou školního věku, začínají se otcové více zajímat o jejich vnitřní život, sklony, povahu a schopnosti. Zatímco ženy mívají tendenci stále říkat „na to je ještě malý/á“, jsou to otcové, kteří své potomky popohánějí vpřed, učí je posouvat hranice svých možností a každou novou dovednost viditelněji oceňují.

Martina Plechatová

Zaujal Vás článek? Doporučte jej přátelům!

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna, ani použita pro zasílání jakýchkoliv sdělení.