Jak se pozná staromilec aneb děti to s námi mají těžké

Jak se pozná staromilec aneb děti to s námi mají těžké

„Cože? Voda a bez bublinek? Vy jste teda staromilci,“ sjely mě a přítele jednou naše děti kdesi na cestách, když jsme kupovali pití na žízeň. A už nám to označení zůstalo. A to doma musí ty chudinky pít vodu kohoutkovou, do níž jim jejich rodiče koupí jednou za uherský rok sirup. Tady děti naštěstí neprotestují, ale jen to potvrzuje jejich teorii o tom, že jsme nepřekonatelní staromilci a pokroku koukáme leda na koncová červená světla.

Každý normální člověk chodí na jídlo do hospody

Copak někdo, kdo jde s dobou, poslouchá vážnou hudbu a dobrovolně absolvuje koncert symfonického orchestru? Kupuje bílé jogurty a doma si do nich dává marmeládu nebo kakao, když se dají koupit už namíchané barevné? Ani nemluvě o tom, že když potomci chtěli müsli, dostalo se jim doma opražených vloček, a že pro mléko jezdíme do mlékomatu do kravína. V takovém mléce jsou totiž kousky tuku, jelikož ho žádný stroj nerozmíchá do hladka, jako to ze supermarketu. My máme za to, že takové mléko především lépe chutná, jenže podle dětí je to jen další důkaz naší diagnózy, což tvrdí, zatímco si na to dobré mléko berou cedník. Nejmladšího sourozence litují, protože jsme se k stáru přiklonili k používání látkových plen, jelikož se nám nechtělo zahltit blízké spalovny a skládky tunou odpadu. A že dokonce považujeme, zvláště já matka, tyhle pleny za hezké. Třeba ta s letadly nebo zelenomodrá proužkovaná!

Staromilec se podle našich odrostlých potomků pozná také tak, že když vyrazí na výlet, upřednostňuje pěší chůzi nebo jízdu vlakem, protože obojí považuje, blázen stará, za romantické. Na výlet si navíc nosí vlastní proviant, zatímco všichni normální lidé chodí každých pět kilometrů na pořádné jídlo do hospody. Argument, že živit tuhle bandu na cestách po restauracích by stálo víc než letenka po Evropě, zrovna neobstojí. 

Nikomu nesmíte říct, že máme kurník!

Nedávno jsme děti dorazili. To když přítel dovedl do konce svůj dávný plán, že budeme chovat slepice. Přišel s ním už před několika lety, v době, kdy se o chovu slepic mluvilo jen v souvislosti s lepší chutí domácích vajíček a kdy nikdo netušil, že se jednou budou prodávat i za sedm korun, což ve zdejších krajích spustí slepičí hysterii. Naše nadšení pro tenhle nápad proto letos na jaře dost opadlo, když to vypadalo, že se slepice budou prohánět i po panelákových balkonech.

Ale už je máme: dny tráví ve voliéře ze staré garáže nebo spásají naši jinak neúrodnou stráň a zatím se zdají být vděčné, protože snáší jak divé.

Děti byly přitom zásadně proti. Byly dokonce ochotné tvrdit, že nejedí vajíčka ani nic, do čeho jsou snad potřeba. Bály se, že se o existenci slepic v naší domácnosti dozvědí jejich spolužáci. Nakonec však pochopily, že to mají marné. Dokud budou sdílet jednu střechu se staromilci, musí být připraveny na naše vrtochy.

Radka Wallerová

Zaujal Vás článek? Doporučte jej přátelům!

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna, ani použita pro zasílání jakýchkoliv sdělení.