Kdy matkám věřit a kdy raději ne

Kdy matkám věřit a kdy raději ne

Myslíte si, že matky mají vždy pravdu? Rozhodně ne. A je dobré, když si to uvědomíte dřív než já. Ta moje mi například přímo i nepřímo roky vštěpovala myšlenku, že stačí být milé a čistotné děvče, které sedává v koutě a když rovnou nevyšívá, tak si tiše čte, a on už si ji někdo najde.

Asi už dávno víte, že to nefunguje, ale já si vážně roky myslela, že ano. Že přece někdo musí ocenit, jaká jsem hodná, chytrá a vtipná holka. Myslím, že jsem tehdy lehce podceňovala vizuální stránku věci v domnění, že na ni zase tolik nezáleží, stejně jako mi nějaký čas nedocházelo, že princové, co se sami od sebe snaží, žijí jen v pohádkách.

Můj otec mi to taky zrovna neusnadňoval

Když se bralo, jak by měl komunikovat s dcerami, chodil nejspíš vytrvale za školu, takže mu jakékoli holčičí potřeby či projevy byly ukradené nebo je rovnou považoval za zavrženíhodné. Že by mi rodiče třeba někdy řekli, že mi to sluší? Ano, je to primitivní, ale v některých životních obdobích sakra důležité, ale nestávalo se tak ani omylem. Trvalo mi pár let, než jsem pochopila, že rodičům se nedá věřit ve všem a napravila si sebevědomí.

Vynucená svatba

Moji kamarádku zase její matka přiměla ke svatbě s mladým mužem, s nímž už nějaký čas chodila. Bylo ale samozřejmě otázkou, zda se skutečně dá mluvit o vážném vztahu – ona studovala a posléze pracovala ve vzdáleném městě, takže do toho rodného jezdila jen na víkendy, z nichž polovinu času trávila s kamarádkami, část s příbuznými a na milého chlapce vždycky zbylo sotva pár hodin. Když se ovšem domluvili, že spolu začnou bydlet, pravili kamarádčini rodiče, že jedině pokud se vezmou. A to přesto, že jí bylo už čtyřiadvacet. Kdyby si tehdy prosadila svou, mohla ušetřit za rozvodového právníka a vůbec celé martyrium o necelé dva roky později, protože zatímco ona se rozvést chtěla, její manžel ne a rozhodl se jí plán překazit. Teprve tehdy se však konečně dokázala vymanit z vlivu rodičů, kteří rozvod odmítali, protože co tomu řeknou lidi?

Hormony zmítaní

A to je právě ono. Rodiče by měli pomáhat svým dětem a případně je směrovat, ale pokud možno bez toho, aby do toho projektovali své obavy, nebo aby brali ohled na to, co tomu řeknou sousedé a tetičky z pátého kolena. Je mi jasné, že matky budou klidnější, pokud bude jejich pubertální dcera zmítaná hormony sedět doma a nepadne tak do spárů podobně rozechvělého mladíka, ale upřímně řečeno, nevšimla jsem si nikdy, že by ti, které rodiče tak zkrátka nedrželi, dopadli nějak hůř. Někdy dokonce naopak, asi že se člověk potřebuje otrkat. Pomáhá to dospívajícímu sebevědomí než hloupé otázky typu: „Tak co, už se ti zapalují lýtka?“ nebo potutelné usmívání v momentě, kdy vám zatelefonuje někdo, koho rodiče neznají. Nebo tedy dnes spíše napíše přes chat na Facebooku.

A speciální vzkaz pro otce: chvalte své dcery, dokud vás ještě alespoň trochu obdivují a berou vážně. Mějte pochopení pro jejich náladovost a říkejte jim, že jim to sluší. A to prosím i v případě, kdy budou mít zrovna na hlavě jásavě růžové vlasy zničené experimenty s barvami.

Radka Wallerová

Zaujal Vás článek? Doporučte jej přátelům!

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna, ani použita pro zasílání jakýchkoliv sdělení.