Puberťáky raději neslyšet!

Puberťáky raději neslyšet!

Málokdo umí během mžiku nasadit v obličeji takový výraz pohrdání, nezájmu a neústupnosti jako teenager. Je jedno, zda po něm v ten moment chcete, aby vyklidil myčku, vyvenčil psa nebo aby se šel učit slovíčka k patnácté lekci němčiny.

Ale většina lidí si asi dovede představit, jaký vztek v tu chvíli cloumá jeho rodičem, který by vzpurného teenagera nejraději zadupal do země. Nebo alespoň odvlekl do jeho pokojíčku a sám to zajedl nejméně půlkou dobré čokolády.

Tím spíš, když dojde na otevřený konflikt, kterých s dospívajícími dětmi není málo. Stačí se je snažit přesvědčit, že nepořádek v jejich pokojíčku přesáhl otevřenou mez nebo že čtrnáctiletá holka prostě nebude spát na chatě se známými. Moc dobře totiž vědí, jaká jsou jejich práva, zatímco fakt, že k nim patří i povinnosti, zatím přesně tak, jak jim věk velí, moc v potaz neberou.

Mnozí jsou na tom hůř

Zkuste si pro útěchu představit, že na tom lidé mohou být i hůř než vy. Namátkou, třeba proto, že mají doma pubertální trojčata nebo, asi přece jen běžnější situaci, kdy nemáte puberťáka vlastního, ale nějakého vám přinesl osud spolu s vaším novým partnerem. Protože zatímco na své dítě můžete použít poměrně široký arzenál prostředků, včetně nesmyslných výkřiků tom, že ho vydědíte či komického povyskakování ve snaze vlepit nezdárnému dítěti facku, u nevlastního dítěte budete v koncích za chvilku. Ono na vás ovšem bez skrupulí použije to samé, co na vlastní rodiče. A bude-li zvláště v ráži, dorazí vás nějakou jedovatostí. Ne, to že mu každý den děláte snídani a svačinu a když je nemocný, staráte se o něj jako o vlastní, neocení. Rozhodně ne v nejbližších několika letech.

Jedna moje kamarádka se mě tuhle ptala, jak zvládáme dospívání našich děti a co jejich škola a zájmy. „Cože? Všichni chodí do školy a zdá se, že nepijou ani neberou drogy? Tak to je skvělý, víc bych po životě v tuhle dobu nechtěla,“ řekla mi nadhledem matky, jejíž dva potomci už úskalím puberty propluli a vypadá to, že budou schopni samostatného a nijak nebezpečného života. Přitom zvláště u jejího syna to dlouho nevypadalo. Protože co si myslet o klukovi, který v nějakých čtrnácti patnácti letech dělil svůj čas pouze mezi hraní počítačových her a zlézání komínů a střech nákupních center? Škola? Nezájem, jak seznávali v jednom vzdělávacím ústavu za druhým.

Nevidět, neslyšet

Přežít pubertu našich dětí mi pomáhají i slova mé moudré tchyně, která se svým mužem vychovala děti rovnou pět. „Spoustu věcí, které říkají, je v tomhle věku lepší neslyšet,“ říká. Nejdřív se mi to moc nelíbilo, protože tohle a tamto si přece nemůžeme nechat líbit, ale nakonec na radě, které se jí před lety dostalo od jednoho psychologa, nacházím mnoho užitečného.

Neznamená to totiž, že si máte nechat všechno líbit, ale než si kazit den po dni tisícem malých svárů, raději některé řeči či obličeje přeslechněte či přehlédněte a zaměřte se na nastavení základních pravidel. Druhá dobrá rada od psychologa pak zní. Zaměstnejte je. Nelitujte energie, kterou vás stojí honění dětí do práce, protože jednak skutečně nemáte všechno dělat sami, protože i vy většinou kromě práce doma chodíte do zaměstnání podobně jak děti do školy. A navíc se i díky tomu naučí, že k životu patří i spousta povinností. Vůbec nejlépe pak uděláte, pokud dětem najdete pořádnou práci jako je třeba štípání dřeva nebo je pověříte něčím, kde budou muset nést opravdovou odpovědnost. Důvěru ocení, i když to taky nebude vidět hned.

A ještě jedna věc. Všechny děti nakonec vyrostou. Ať už se vám to líbí nebo ne.

Anna Chaloupková

Zaujal Vás článek? Doporučte jej přátelům!

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna, ani použita pro zasílání jakýchkoliv sdělení.